Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Agigor sedí na blackmetalovém trůnu, o tom není poslední roky třeba pochybovat. Alba od Fractal Possession výše vidím jedno za druhým jako skutečná díla a maximálně inspirativní záležitosti. Uměleckou svobodu, která to má namířeno do samotného chřtánu podzemí, odkud vyvěrají důmyslné černočerné kreace. Originální diabolické procesy. V rouchu primitivním, jindy zase více avantgardní, nebo protkané studeným nihilismem a industrializací. Vždy jde o velmi hodnotná díla, a to bez výjimky. Dalším dílem do této povedené mozaiky je album Taphonomia Aeternitatis. Opus, který se objevil na sklonku loňského roku a který díky své digitální podobě spadá do roku nového. O jeho využití pro účely roční sklizně nemůže být pochyb.

Taphonomia Aeternitatis je pestré album a je to jeho hlavní znak. Abigor stavěli na tom, aby nové album umělo překvapit. Aby stálo na základech pro kapelu typických, ale zároveň se umělo pustit do témat, kam už Abigor dlouho (a pokud vůbec) nevkročili. Novinka je melodická kolekce středního, až pomalého tempa. Na Abigor tedy určitě. Tentokrát se k čiré rychlopalbě schyluje jen výjimečně a album se oddává klidnějšímu výrazu. Taphonomia Aeternitatis je ve své pestrosti kreativní organismus. Epický i chladný, také lehce avantgardní, a samozřejmě blackmetalový. Přepínající mezi jednotlivými obdobími kapely a dbající na jeho hlavní charakter. Na nadhled a profesionalitu. Abigor zde doslova velebí zlo, dávají mu tvar a duši. Nechávají ho rozmlouvat. Je to nakažlivá věc.

Taphonomia Aeternitatis není složité album. Je ale pečlivé a puntičkářské. Je to kolekce ukazující důmyslné mistry pracující nad svým dílem, s výrazem sochaře dobývajícího se k pravé tváři monolitu. Tento monolit je tvárný a ohebný. Abigor nijak neslevili ze své podzemní intonace, z jejich hudby pořád proudí ponurý, satanistický art. Dnes je ale více nakloněn melodiím a mírnějšímu nastavení celkově. Na nové konstrukce lze pohlížet jako na ty, které staví Abigor do světla otevřenosti, ale za podmínky zachování typicky zlověstné umělecké aury. Ano, některé skladby se pustí do zajímavých, pro kapelu ne zcela typických pasáží, ale diabolická kultura Abigor je tím, co nadále vládne. Co to má pod kontrolou.

Taphonomia Aeternitatis je albem proměn a překvapení. Anihilačním procesem i sourodou výpravností. Jako jsou třeba tklivé melodie v Feasting on the Prophet’s Blood. Abigor na něm modelují sebe sama. Vemte si vokály. Velmi proměnlivé, reagující na změny temp i způsob momentální abigorizace. Od čistých zpěvů, přes teatrálně pojaté sbory, po čirou nenávist. V opozici ke větší míře tolerance stojí rychlý diktát Extermination Angel, ale i on ukáže svá světlá místa. Kapela je i v přístupnějším módu chladná až běda a krve by se nedořezal, stejně jako u minulých desek. Chrám Abigor zasel sound blasfemických reakcí na sebe sama. Nebojí se sólovat, ani zapojit hostující ženský vokál, nebojí se progresivního pohledu na svůj klasický způsob vyjadřování. V Cult of Elder Chaos jej téměř zastaví. Chaosu vládne žena a Abigor vše rozebírají a zase skládají dohromady. Tahle skladba dostane až psychedelicky rockový rozměr.

Nejlíp ale kapela zní, když se nebojí zapojit co nejvíc různorodých vlivů. Když se nerozpakuje nanést na svou temnou symfonii progresivní riffy a epické sbory. Právě takto slyším Forniotrs Weltenreise. Nakonec chladně honosnou záležitost. Noví Abigor jsou poslové proměn vlastního hájemství. Daří se jim spojit hned několik prvků, ba dokonce nálad, které dokáží aplikovat ve svém léty prověřeném stylu. Démoni nespí. Sledují vývoj, nejvíce pak svůj vlastní. Umí být kreativní, kompozičně natolik schopní, že prakticky co deska, to nový milník. A je tomu tak i v případě čerstvého alba Taphonomia Aeternitatis. To ukazuje, jak variabilní a ohební umí Abigor být. Jak propracovaní a detailní jsou ve svém rozboru. A jak stejný přístup vyžadují po svých posluchačích. Pak je ctí být jedním z nich.

Taphonomia Aeternitatis je soubor různých poloh kapely a velmi stálá deska. Její ohrání není na pořadu dne, do popředí se naopak víc a víc dostávají pasáže, které už tak dominovaly. Nastupuje fáze jedinečnosti, začínají určovat tok nové desky. Abigor se znovu povedlo nahrát exkluzivní materiál, který hravě strká do kapsy zástupy dalších. Podobné opusy je radost stíhat a malovat si s nimi blasfemické obrazy představivosti. Pekelné vize, co řídí tvar a kvalitu pravého podzemního umění. A v něm má zvuk Abigor hlavní slovo. I když ten, který reprezentuje nové album, bych si uměl představit o něco tišší. Ale co už...