Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Prostřednictvím Satanath Records se mi do rukou dostalo i skvělé split album ruských temných podivínů Abigorum a Striborg. Zatímco Abigorum s metalovou scénou jakés takés spojení ještě má, Striborg blackmetalově ambientní minulost nechali zdárně za sebou a servírují elektronicky studené zlo. Zdánlivě nesourodou dvojici interpretů pojí nejen vydavatelství GrimmDistribution a Death Portal Studio či distributor Satanath Records, ale misantropická odlidštěnost, nepřístupnost a osobitý sound.

Začněme u té „normálnější“ z dvojice, blackově zadoomaných Abigorum, mixujících temný metal s ambientem. Mluvím v množném čísle, ale ještě toto splitko nahrál Alexey Korolev sám s vokalistou říkajícím si Abstrusus. Po svém přemístění do Německa se obklopil zpívajícím kytaristou a basačkou. V červnu jim vyšla deska nová Exaltatus Mechanism a určitě stojí za velkou pozornost. Nyní se ovšem vraťme ke Spectral Shadows. Takřka hodinová nahrávka je rozdělena na půl mezi čtyři démonická zla od Abigorum a jednu dlouhou tucanici od Striborg.

Abigorum sází na surovou řezbu promísenou tvrdými beaty a noisově hlučný bordel. Skladby jsou na první pohled poháněny automatem, aniž by se někdo snažil o jeho pestrost. Kytary jsou stejně jako mrtvolný sípot vskutku ohavné. Avšak stylově zábavné. Salvy vzteku jsou narušovány výkřiky či deklamováním. Chvílemi si při poslechu Abigorum vzpomenu na Blut Aus Nord, jindy na skorojmenovce Abigor, ale také mi občas do uší prásknou devadesátkoví Samael… Atd. Ano, vzpomenout si lze na cokoliv, ale důležité je, zda jsou skladby dobré či nikoliv. Podle mě jsou skvělé. Jsou kontroverzní, nejsou pro každého a je znát, že tvůrce se do svého díla ponořil pěkně hluboko a vztekle.

U Striborg mám problém daleko větší. Půlhodinová syntezátorová jízda mi dala pěkně zabrat. Sin Nanna jakožto jediný člen Striborg je temná osobnost, která nedá nic zadarmo. Po čtvrt hodině nihilistického tepání jsem chtěl svůj ponor vzdát. Cestu ke Striborg mi kupodivu nastínilo nové album Leave the World Behind, které není tolik uzavřené. Není ani instrumentální jako Spktr, dá se tedy chytnout určitých berliček, byť se stále jedná o pěknou hnusárnu. Představte si hodně nasraného Mortiise na jednom tahu s Ministry a Vindsvalem. Stejně podmanivé jako odpudivé. Až jsem si tedy oblíbil současné Striborg, mohl jsem se vrátit k šílenému splitku a zkusit se dostat na kobylku i Spktr. Ta je opravdu monotónní a zdánlivě o ničem. O ničem se ale může zdát fandovi klasických nástrojů a běžně zaranžovaných kompozic. Ani milovníkovi moderní elektroniky nebude tahle zastaralá, ve své podstatě nepříjemná tucanice po chuti. Zde je dobré se na všechno vykašlat, nepouštět si to přes den, ale „klišoidně“ v noci, kdybych hulil, byla by to také cesta. Heh! Ne, nedá se psát slohová práce o tom, co je slyšet. Srdce i fantazie si odskočí do jiného vesmíru a návrat zpět je velice těžký.

Jak Abigorum, tak Striborg se společný kousek cesty vydařil a bezesporu se těm, kdo se vydal spolu s nimi, dostalo zajímavého výletu. Pro neortodoxní fans černočerné hudby, hluku a atmosféry bezmála povinnost, pro ostatní dobrý tip vyzkoušet sondy do niter méně známých, ale neméně objevných umělců.