Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aborym - Dirty

AborymDirty

Victimer19.6.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Milovníky žánru musí fascinovat, nás ostatní potěší, ale také nevykolejí.

Pod křiklavě žlutou obálkou by se měl ukrývat nechutně špinavý materiál pobuřující jak svou provokativní seberealizací, tak surovým kloubením noční směny chemického závodu za neustávajícího včelího bodání. Aborym - jedna ze zásadních kapel nemající v lásce uhlazenost ani lásku samotnou, symbol těžké disciplíny industriálního black metalu, připravila nové album Dirty. Po patřičném úklidu regálů s vyřazenými kondíky a vymetení šupin z pod drtičů, vyslechněte příběh, kterak je ten náš svět špatný sám o sobě, netřeba zvláštního rozhledu ani pobuřujících zážitků. Šestá kapitola spojení strojírenství s pudovou smyslností skrytých chlípností a rajcem black metalu je na světě. Přesně na tom samém, na který plive a močí.

 

Pokud se bavíme o šesti albech kapely, je z čeho vybírat. A já si vybral už v minulosti, což další a další alba jen potvrzují. Na nesvatou trojici Kali Yuga Bizarre, Fire Walk with Us a With No Human Intervention sice dopustit dám, ale jako správná definice Aborym mi úplně stačí. Nezříkám se děl následujících, jen už se mírním v očekáváních a vidím vše s dávkou většího nadhledu. Neřekl bych, že by mi postupem času Aborym vyloženě přerostli přes hlavu, jen s nimi společné chvíle nesdílím s takovým nadšením jako ve dnech minulých. Nevyčpěli, svým způsobem se sunou kupředu, ale ne natolik zásadně, abychom mohli mluvit o experimentálním počínání v experimentální hudbě jako takové. Spíš existuje několik variací na téma neradostného bytí a o továrních přestávkách prezentovaného satanismu.

 

http://i103.photobucket.com/albums/m150/patriciathomas/Aborym/Aborym3_factory_zps6e829ced.jpg

 

Novinka Dirty mě dohnala ke konstatování, že není vše špatné, co vypadá tak ostře žlutě, až z toho rudnou oči a bělá obličej. Nahrávku o špíně bych si ovšem představoval krapet špinavější a odpudivější. V otázce zvrácenosti jsem ale plně spokojen, neboť tohle album je zvrácené až až. Jako když vám na zádech klečí cizí podivín a s neskrývaným potěším vám na ně zvrací, což mu nečiní problém se ukojit. Tohle bych řekl, že tam má být a také tam je. Co na Dirty ovšem nevidím, ba ani neslyším, je celkový stimul, který by album vyhnal do výšek, na něž lze z kabiny nákladního výtahu expedice zboží koukat s pootevřenými ústy. Je tu pouze zlomek věcí, z nichž bych cepeněl a mluvil o vynikající práci patřící mezi nejlepší ve svém oboru, i když pro vytrvalejší strojníky s firemním trikem Aborym to tak zřejmě bude. Mně se na podobné závěry Dirty jeví až příliš normální a postrádající něco navíc. Až na jednu výjimku (pulsující a mimořádně povedenou šílenost jménem Across the Universe), se totiž nové album tváří sice neúprosně, přitom melodicky, tvárně i elektronicky toporně (přesně jak by mělo), ale především skoro pořád stejně. Kompozicím samotným není co vytknout, ale celek tělo nebolí jak by měl a pamatuje si jej jen v mlhavé paměti.

 

Bavme se spíš o standardním splnění svých vysokých nároků, než o revolučním albu. Společnými chvilkami s Dirty se nepřipravíte o drahocenný čas, naopak pocítíte, že Aborym zdaleka neřekli své poslední slovo, že se stále pohybují v pozicích, o kterých se většině může jen zdát a třeba ve finále objevíte ten zdroj špíny, který mi tak trochu proklouzl mezi prsty. Pokud podlehnete, zkuste mrknout také na bonusové CD, které je složeno z nových verzí starých skladeb, jedné písně, co se nevešla na disk 1 a coververzí Pink Floyd, Nine Inch Nails nebo Iron Maiden.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 19.6.13 9:32odpovědět

Z coverů mě zaujali zajímavě uchopení Pink Floyd a elektronická hopsačka hevíkových Iron Maiden. Cover NIN je zcela zbytečnej, nepochopil jsem urputnou snahu znít co nejvíce stejně jako originál.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky