Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abysmal Grief - Feretri

Abysmal GriefFeretri

Bhut4.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Temná, mrazivá, zlá a kdovíjaká deska až běda. Chmurná atmosféra zahraná s perfektní přesností a silnou mocí uchvátit. Ze spárů Abysmal Grief nevede cesty zpět, kdo by se také rád vracel z míst, kde se mu tuze líbí? I když se jedná o kryptu...

Myslím, že název první skladby Lords Of The Funeral celkem trefně vystihuje pravou podstatu kapely Abysmal Grief. Alespoň soudě dle poslední a dosud stále aktuální nahrávky Feretri, která byla na svět vpuštěna skrze vydavatelství Terror from Hell. Ty honosně temné názvy se nám začínají trošku sbíhat, že? Není divu, vždyť celá deska je temnota sama – vkročme do jejího nitra.

 

Asi ne každý se někdy podíval do krypty kostela, či do tajuplného sklepení gotických budov. Abysmal Grief vám alespoň pocitově otevřou dveře vedoucí právě k těmto potemnělým místům. Dýchne na vás letitá esence těžkého vzduchu a všudypřítomný chlad. Obepne vás hustá pavučina a skrze mihotavé světlo louče se začne vykreslovat členitý prostor místnosti. Zapálíte přichystané svíce a odér parafínu začne olizovat váš zvědavý nos, který sem jen tak bezděky strkáte. Hle, tu vprostřed místnosti ozáří se rakev s dosud čerstvě zatlučenými hřeby. Počkat, ty hřeby vlastně zamlácené nejsou. Čím déle pozorujete podivné zátiší a hroužíte se do nebezpečného ticha, tím více zapouštějí vaše nohy kořeny a nemohou se hnout z místa. Pohnula se... víko se otvírá… Děsivý karneval a skotačivý rej astrálu může začít.

 

Nebožtík leží zcela klidně a nehybně, stejně tak kolem plují i tóny doom metalového tria Abysmal Grief. Klidné a snad i nehybné. Hustá atmosféra pozvolna pohlcuje přítomnost. Tají se dech. Honosné klávesy prorážejí svou cestu skrze tuto prazvláštní pouť, která se zpočátku zdála být nevinným výletem. Kolem prolétne netopýr. Hutná kytara v jakémsi stínu prolíná každičkou vteřinu, basa je její sekundant. Bicí nástroje se nejlépe odrážejí v tlukotu srdce, jakoby to celé byl živoucí organismus s tváří mrtvého. Hřebík je uhozen na hlavičku. Živý mrtvý, to je ono. Další hřebík je uhozen, ten však patří oné rakvi vprostřed krypty. Skřípání, škrabání a nepříčetný rykot se ozývá z té dřevěné skořápky. Varhany jedou dál svou košatou melodii. Hluboký hlas zpěvákův sem tam zachraptí, což působí dojmem zakletého démona v jeho těle. Démon hudby, která celou scenérii neodmyslitelně doprovází, se tu a tam rozběsní a vyšlehne plamen smísený s krví. Je to napumpováno adrenalinem béčkového horroru, který ne každý bere vážně. Ze scén může mrazit a můžou působit i úsměvně. Ovšem s úsměvy bych byl opatrný. Může se zcela snadno stát, že vám taková grimasa zůstane navždy a po zbytek života bude vaším šatem kazajka s dlouhými rukávy.

 

Temný závoj hudby evokuje krom hlubokého doom metalu taktéž i čistý gothic rock, který lze nejlépe připodobnit k tuzemské legendě XIII. století. Nikam se zde nespěchá, vše má svůj nastolený řád a dogmata se nepřísluší překračovat. Procedura se chvílemi zdá únavná a vyčerpávající, avšak po nedlouhém čekání opět dokáže zaujmout a nasadit vozík na kolejiště. Po dohrání šesté, poslední skladby si posluchač notně oddychne, že už má tu třičtvrtěhodinku zla za sebou. Vstoupit do těchto bran může však kdykoliv znovu. Ono je to nakonec tak uhrančivé, že vracet se budete až nezdravě často.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky