Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Memento mori (latinsky: pamatuj na smrt) je mravní zásada, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako lidská kostra a její části, nebo přesýpací hodiny.

Abysmal Grief, nebo-li Italská doom metalová kapela existující dvacet let, ctí tuto zásadu a své fanoušky obdarovává upomínkami na blížící se smrt. Skupina si lebedí v pohřební tématice, což se nejvíce odráží v instrumentální složce jejich hudby. Děsící texty a jejich hororový přednes je pak korunovací atmosféry, která si nic nezadá s odérem prastaré krypty. Na mysli během poslechu desky Strange Rites Of Evil dost často vyplouvají příměry k tématu smrti, což zní na jednu stranu klišovitě až kýčovitě, jenže Abysmal Grief nejsou bubu parta, která by celou záležitost brala jako zábavu, nebo jako povrchní a nutnou věc. Tihle pánové tím opravdu žijí a právě proto je i jejich muzika protkaná mystikou, kterou stěží najdete jinde. Obřad může začít…

Název i obal desky napovídá o kontroverzním a ne zcela snadno vysvětlitelném procesu exorcismu. Obrázek dává tušit úspěšné zažehnání zla a oběť je spokojeně uzdravena, což potvrzuje její úsměv mající přídavek oddychu. Ne vždy se však podařilo ďábla úspěšně zažehnat, jak se píše například v knize Satan v Illfurtu (autentická výpověď exorcisty z německé obce, hojně poznamenaná duchovními žvásty). Jsou známy i nepěkné výsledky, z nichž asi nejznámější je příběh Anneliese Michel. Kdo ví, v čem vězí podstata procesů a především původ prazvláštních, řekněme, onemocnění. Určitou posedlostí totiž trpí i tahle deska. To je bez debat. Její chorá, avšak zároveň posvátná nálada způsobuje úzkost. Podobnou, kterou lze prožívat během návštěv míst posledního odpočinku. Každý má vnímání nastaveno jinak, a pokud s vámi estetika funerálního umění nic nedělá, těžko s vámi zacloumají i Abysmal Grief.

Doom metal, který tahle kapela provozuje, se dá zcela určitě nazývat funeral doomem. Jenže, tahle škatule spadá pod moc vláčného děje skladeb, které málokdy padnou pod deset minut. Každý si jistě vzpomene na Ahab, Esoteric, Skepticism, Tyranny a další... Jenže Abysmal Grief ten pohřeb vidí trochu jinak. Vidí jej z jiného úhlu, než kterým je beznaděj a zmar a že jiná cesta nevede. U nich to vnímám jako cestu k dalšímu poznání, kdy se na fázi smrti dívají jako na naprosto běžnou věc (což je vlastně i fakt). Jen toto téma napěchují vážnou majestátností a dodávají obřadního charakteru. Hrajou sice taky pomalu, ale ne pořád. Sám jsem byl svědkem, jak se na jejich koncertě rozjel slušný mosh.

Základním prvkem, který kapelu staví do role vážných knězů, jsou samotné klávesy, snadno evokující vazbu gotiky. Nejednou mi kapela zněla podobně jako tuzemská stálice XIII. Století. Asi už tušíte, kam tím mířím. Ačkoliv se třináctka v bookletech často distancovala od označení jako doom gotické, nebo metal gotické kapely, zrovna s Abysmal Grief by si v ledačems mohli podat ruce. Tohle srovnání jsem původně chtěl použít při skladbě Child Of Darkness, jejíž jisté pasáže jsou takřka totožné s písní Testament od našeho Století. Jenže pak jsem si přečetl, že jde o cover na kapelu Bedemon, takže se domněnka stala zcela lichou. Ale schválně si zkuste obě skladby porovnat (je to váš dobrovolný domácí úkol, jež nemusíte nutně psát na umrlčím prkně).

Zajímavý je jistě samotný průběh desky Strange Rites Of Evil. Začne vesměs nevinně – prostým záznamem kostelního chorálu za zvuku varhan během všední bohoslužby. Ten protne šlapavým a okamžitě chytlavým doom metalem, který je pro tuhle kapelu naprosto typický. V obdobném duchu album pokračuje dál, přičemž jednotlivé chvíle okrášlují báječnými a snad i nenápadnými kytarovými vyhrávkami. Stěžejní pozornost totiž snadno strhávají klávesy. Sice skladby nejsou obdařeny určitým typem veselí, jako tomu bylo například u minulé desky Feretri, ale jejich chytlavost není zanedbatelná. Prostředek alba tvoří již výše zmíněný cover, který zaručeně upoutá pozornost, už kvůli své drobné odlišnosti od zbytku alba. Pak nastoupí dvojice skladeb, které jsou těžkopádnější a velmi, velmi zádumčivé. Zejména poslední song je silná káva… alespoň tedy pro mne. Až pookřejete, zjistíte, že ta deska toho v sobě má hodně. Zní sice děsně primitivně, ale právě to je její nejsilnější element.