Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dagoba pokračuje ve spanilé jízdě krajinou a přidává do archivu další položku své bohaté invence. Album Black Nova, na jehož obal jeho autor Spiros Antoniou (jinak basák Septic Flesh) použil další variaci na dávící hlavu, beru jako jakýsi logický závěr trojlístku alb počínaje Post Mortem Nihil Est přes Tales Of The Black Dawn do současnosti. Samozřejmě nevím, co bude dál, další silná deska za rok dva a budeme mluvit o čtyřlístku. Myšpulín promine.

Zemitý piedestal kovaný léty aktivní dřiny dosud nemá prasklin a drží pevně v zemi. Silným pojivem je charakteristický hlas zpěváka Shawtera, který řve i příjemně zpívá svým specificky zabarveným hlasem.

Zvukově bohatá a aranžérsky napapaná produkce prozrazuje jasnou představu o výsledku a dostatek financí k jeho dosažení. Skladby jsou doširoka rozkročené, sebevědomé, stěžejní motivy jsou rozkresleny a mnohokrát obtaženy ve svých konturách, díky čemuž mám při poslechu dojem majestátní atmosféry a určité šlechtické krve na rukou. Trošku mám výhrady k příliš automatickému zvuku bubnů, které zní jako z programu. Neuškodila by trocha rebelie, úder navíc, krok mimo noty, něco.

Silný podíl elektronické sekce jsem čekal, přesto mě její dominance překvapila a ne zrovna příjemně. Album získalo skoro taneční podobu a plodí feeling hodný opulentního večírku. Jeho základem je jednoduchý rytmus provázející řadu slok, který svádí k tělo k souhlasnému pohupování a klepání podpatkem. Nasamplované melodie útočí s dravou energií, které žádný metalový milník není svatý. Sympatičtější je umělý dech smyčcového tělesa, které výsledný zvuk šlechtí do podoby veličiny s modrou krví.

To však ani v nejmenším neznamená, že Dagoba měknou a odhazují tvrdou masku v dál. S potěšením se dají obdivovat husté riffy, které si libují v pozvolných proměnách. Prapůvodní zdroj, ze kterého kapela nabírá vědro, nevyschnul. A tak nebýt automatických klepaček, je The Legacy Of Ares uctivou poklonou starému thrashi. Podobně tvrdá škola představuje místa, ve kterých se dá ztratit původní ostražitost a soudnost. Protože je nutné říct, že na mě z novinky dýchla i smrt z nasycení potřeb.

Black Nova nám totiž v podstatě nepřináší nic nového. Drží linii svých předchůdců, což není samo o sobě špatné, ale když se na to podívám s odstupem, je to několikrát louhovaný pytlík čaje. U kvalitního matroše pořád bude co vychutnávat, ale ten první nálev už to není. Novinka má vše co si možno přát, rytmicky úderné pasáže střídané klidnějšími party, ve kterých se skrývá dojemná melancholie. Potěšení na obě strany, ale už jaksi očekávatelné. První sousta posluchače zahltí a nadchnou, ale po čase se přejí. Album si pouštím od jeho vydání a už mě moc nebaví. Stopáž za to nemůže, protože celá deska má kolem třičtvrtě hodiny. Vypadá to, že kapela trošku zvolnila krok a snaží se dokonale vyždímat současnou formu.