Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
ACOD - Cryptic Curse (EP)

ACODCryptic Curse (EP)

Jirka D.27.2.2023
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (#AO-213) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Tři skladby působící trochu jako výstřel do tmy. Než se začne něco dít, je konec.

Francouzská formace ACOD by vám neměla být tak úplně neznámá, protože to není vůbec dlouhá doba, co o jejich poslední řadové desce psal kolega Garmfrost. Album Fourth Reign over Opacities and Beyond vyšlo loni v září a bylo v pořadí pátou dlouhohrající nahrávkou kapely, u které je vlastně otázka, jestli se jedná o kapelu jako takovou nebo spíš o projekt Jérômeho a Frédérica. Jeden zpívá, druhý nahrává komplet nástroje vyjma bicích, které jsou v rukou bůhví koho, pokud vůbec jsou v něčích rukou. V důsledku je to asi jedno, na finální dojem to má pramalý vliv.

 

Tedy krátce po vydání výše zmíněné desky, kterou kolega pochválil jen docela skromně (čtěte ZDE), vyšlo letos v únoru album další, tentokrát v rozsahu EP. Tři skladby, úhrnem něco přes sedmnáct minut, no a k tomu samozřejmě otázka proč to? Pokud mi totiž neuniklo něco podstatného, jsou to tři nové věci, k nim žádné další bonusy, žádné raritky, možná bych napsal i živáky, když bych neměl pochybnost, jestli tahle formace vůbec hraje živě. Prostě tři. Je to málo?

 

Je.

 

ACOD hrají podle metalové encyklopedie black / death metal, podle mého kolegy ještě navíc melodický, za mě je to takový ten black nadopovaný orchestracemi, který svého času docela dobře váleli třeba Dimmu Borgir. Konkrétně si můžete dosadit období počínaje rokem 1997 (Enthrone Darkness Triumphant) a konče rokem 2003 (Death Cult Armageddon). Neříkám, že ACOD jsou jako Dimmu Borgir, ale jistá podobnost tam slyšet je, třeba v té snaze o epické vyznění jednotlivých skladeb právě díky těm umělohmotným orchestracím. ACOD se docela snaží (a nutno jim přiznat, že ne úplně marně) o takový ten velikášský feeling, o jistou velkolepost, o atmosféru velkých příběhů a velkých událostí. Aspoň takový je můj dojem z jejich muziky.

 

 

Problém samozřejmě nastává, když se do desky zkusíte zaposlouchat. Na jednu stranu vás bude brzdit jistá jednoduchost až triviálnost v provedení (byť o žádný vyloženě průšvih se nejedná), na stranu druhou když už se vám podaří najet na tu správnou vlnu, album skončí. Tahle muzika chce prostor, opravdu hodně prostoru, protože se ve všech ohledech tváří jako epické velko-drama, naslibuje vám příběh na pokračování s komplikovanou zápletkou a když už tomu konečně uvěříte, po první šarvátce naběhnou titulky.

 

Takže bez ohledu na to, jestli mi takhle muzika přijde dobrá nebo špatná, mi hlavou spíš vrtá důvod, proč měl někdo potřebu ji vypustit do světa v takto ořezané podobě. Zbytek z předchozího alba? Snaha prostě něco vydat? Nedokážu odpovědět. Možná přemíra nadšení a umělecký vítr v plachtách, který by po přečtení některých textů zasloužil lehce zkrotit.

 

In your eyes I see heaven / In your hands white magic spell

In your eyes I see hell / In your hands black magic spell

 

Ale což, třeba ty plameny a chrámy a kouzla a smrt a zkáza a obrácené kříže někomu nepřijdou jako patetický metal a sednou mu přesně do klína. Po pravdě jsem si těch poslechů v poslední době popřál taky docela dost. Zodpovědnost je moje druhé jméno a sedmnáct minut lze stihnout několikrát za den.

 

ACOD - Cryptic Curse EP digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky