Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Posloucháte někdo dánskou kapelu LLNN? V červenci 2016 jsem psal o jejich debutní desce Loss (ZDE), s níž si mnohem víc spojuju její promo kampaň než na její obsah, který se mi docela dokonale vykouřil z hlavy. Bez potíží bych ji sice zařadil mezi jí podobné, lepší, možná mezi ty, kterými se kapela přiznaně nebo jen podprahově inspirovala, ale to by bylo tak všechno. Rok na to jsem psal ještě o jejich splitku s žánrově blízkými Wovoka (ZDE), což byla aktivita mnohem pravděpodobněji vzešlá ze zaslaného promáče z Pelagic Records než z upřímného zájmu o to, jak se kapela posouvá. Ostatně právě otázka, jak a kam (a jestli vůbec) se budou LLNN posouvat, byla asi hlavním závěrem z poslechu jejich debutu, protože ten sám o sobě nebyl vůbec špatný a v rámci post-hardcoru / sludge šlo o poměrně slušnou desku. 

V mezičase, přesněji v roce 2018, vyšla kapele druhá dlouhohrající nahrávka Deads, kterou jsem minul úplně, a letos v závěru září dojde na jejich třetí album Unmaker, o němž bude dále řeč. Novinka v duchu svých předchůdců vychází opět na Pelagic Records, opět v několika až zvrhle barevných gramodeskových edicích (ZDE) a opět s titulním obrázkem, jehož sdělení nerozumím. Pravděpodobně bude nějak souviset s dystopickou vizí budoucnosti lidstva, která je ústředním tématem alba - Unmaker je příběh o tom, jak technologie v kombinaci s určitými mocenskými strukturami transformuje lidstvo, zásadně ovlivňuje lidské hodnoty a stává se samoúčelným cílem. Příběh o tom, jak se pokrok stává regresí, v závislosti na úhlu pohledu pozorovatele a standardech hodnocení. Tolik citace z oficiálních zdrojů.

Muzika? Těžká, drsná jako rašple, naléhavá, hrubá, nekompromisní, drtivá. Podobné přívlastky lze docela snadno sázet jeden za druhým a stále se neodchýlit od toho, jak LLNN znějí. Na jednu stranu je tento přístup docela efektní, na stranu druhou se nabízí otázka, zda efekt není jediné pozitivum, které z toho lze vytěžit. Hudebně, kompozičně se nejedná o žádnou hitparádu a skladby očesané na dřeň působí docela jalově, předvídatelně a hodně jednoduše. LLNN jsou zakousnutí v aranžích a v prostředcích, kterými lze vystavět co nejmohutnější zvukovou hradbu. Nesoustředí se ani na hráčskou ekvilibristiku, ani na kompoziční rafinovanost. Skoro si myslím, že jim je to úplně jedno. Jejich cílem je posluchače uzemnit zvukovou masou a nedovolit mu o věcech dumat víc, než je nezbytné minimum. Což znamená tak dva nádechy za minutu.

Stejně jako u debutu Loss mě nejvíc baví práce se syntezátory a elektronikou obecně, protože další rozměr, který díky tomu deska dostává, ji zachraňuje od živoření. V tomto ohledu mi přijde jako dost zajímavý nápad vydat právě jejich stopy zcela samostatně jako bonusové LP připojené u barevných edic (černá deska vychází pouze jako 1LP), byť v rámci novinářské kopie tahle část nazvaná Fragments from Unmaker připojena nebyla a jak vlastně zní, se můžu jenom dohadovat. Určitě zajímavě.

Na závěr trochu váhám, jak to celé shrnout do nějaké ucelené myšlenky. Unmaker poslouchám nějaké dva měsíce a od počátečního despektu jsem se přehoupl do lehkého uspokojení, z něhož v posledních dnech začínám zase ustupovat. Album jako takové je zvukový nářez a jasná snaha dostat vás pryč z komfortní zóny. Doslova zasypat zvukem, hlukem a nedovolit vám uhnout stranou. Do této míry deska funguje dobře a to, že její zvuk je slisovaná nepřehledná koule jaksi koresponduje s touto ideou, byť tím rozhodně netvrdím, že něco takového chci pravidelně poslouchat. Nechci. Pokud se vám ale podaří zpod té hromady povystrčit hlavu a začnete o albu přemýšlet, nic velkolepého z něj nevycucáte. Pravdě je bližší spíš to, že kromě afektovanosti nástrojové, hlasové i zvukové nahrávka nic zajímavého nepředvede. Takže tak trochu fasáda na efekt? Zhruba tak nějak.

"In chaotic times, chaotic sonic vibrations sprout in the form of pulverizing energy, desperation and heaviness. This song is all about that."