Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

David Hradílek je všudypřítomný! Každý, kdo se zajímá o domácí scénu, o jeho jméno určitě zavadil. Některé z kapel, ve kterých hrál(-je), jsou notoricky známé, jiné zajímavým klenotem a některé zase naopak. Co se děje v sestavě Törr, nevím, neboť jsem je měl spojené hlavně s Vlastou Henychem a přestal se o pro mě mrtvou kapelu zajímat. Vidock, kde David rovněž figuroval, mě stylově nezajímá, a to že se objevil i v Return Innocence, jsem si ani nestihl všimnout. Za velkou zmínku stojí výborná muzika progresivních Inner Sphere, ale je toho mnohem víc, kde hrál nebo hostoval.

Jak vidno hudební záběr Davida Hradílka je široký a to samé platí o projektu Adagio Funebre. Aktuální řadovka Atrocity of Hadamar je druhou v pořadí. Od debutu Of Grief and Insanity ji dělí tři roky a je na ní vidět, že tvůrčí mozek nezahálel, obklopil se hosty a vydal se do stylově odlišných vod, než nabízel doomový debut.

Atrocity of Hadamar je album postavené kolem Hradílkovy dvojjazyčné knihy Zvěrstva Hadamaru/Atrocity of Hadamar. Hlavnímu protagonistovi je (označení hrdina se vyhýbám) dvacet jedna a je zavřen do psychiatrické léčebny v Hadamaru, což byla dříve továrna na smrt. Psychicky i fyzicky nemocné pacienty zde mučili a zabíjeli. Kniha je útlá, ale stihne se toho v ní udát docela dost. Autor sám uvádí, že pracuje na pokračování, budeme se tedy těšit, jak se bude psycho peklo v Hadamaru vyvíjet. Jedná se o psychologický horor na rozmezí historických fakt a fikce. Vzhledem k tomu bych očekával, že postavy budou více rozebrány. Že se autor nebude bát jít do hloubky. Tohle očekávám od psychologického románu. Děj se ale nikde nezdržuje a uhání ku konci bez možnosti dát čtenáři prostor k vlastní fantazii, kterou by se dostal do hrůzného příběhu a prožil peklo s hlavní postavou. Nevím, nakolik by kniha fungovala samostatně, na to má své mantinely a za hudební složkou dosti pokulhává. Příběh postrádá moment překvapení, využívá zavedených žánrových klišé bez tolik potřebné dusivé atmosféry klasik žánru. Naopak se mi líbí, že napřed vznikla kniha a až kolem ní rostla hudba. Je vidět, že si tvůrce dal pečlivou práci s detaily a koexistence mezi oběma složkami díla funguje víceméně účelně.

Tolik k příběhu. Posluchače bude stejně zajímat hlavně muzika. Už jsem nastínil, že žánrový rozptyl je široký. Od doomového debutu se Adagio Funebre rozběhli k extrémnějším možnostem se základem v avantgardnějším pojetí death/thrash metalu a možná i krapet blacku mixnutého heavy metalem. Ptáte se, jak to může držet pohromadě? Většinou ano. Občas to sice zavrže, rozbije se atmosféra, ale jakmile vezmete do rukou knihu, celé to dá smysl. David Hradílek se popasoval s basou, nazpíval nějaké vokály a nahrál klávesy. Se zbytkem nástrojů mu pomohli hosté. Kytary nahráli Alsius z blackových Wyrm společně s mně neznámým Johnym B, který rovněž desku nazpíval čistým hlasem a naprogramoval bicí. Hlavní growl nařval Miloš Tollar z gotických Demencia Mortalis.

Album má méně písní, než je kapitol v knize. Písní je devět a kapitol třináct. Texty jsou samozřejmě upraveny pro potřeby skladeb. Tolik k rozdílnostem. Devět záseků se pohybuje v technicky podaném metalovém běsnění, často ozvláštněném ambientními vsuvkami a strašidelnými zvuky. Pseodooperní The German Seed s funkcí intra láká posluchače slavnostní náladou, kterou srazí následující Gekrat to a New Seed thrashovou odrhovačkou s poměrně domáckým zvukem nástrojů. Kytary mi evokují osmdesátá léta. Nenalézám žádné ostré hrany, jedovatý osten, pro které mám extrémní styly rád. Stejně tak mi nešmakuje bicí automat pro technoidní sterilnost a plechové vyznění zejména v rychlých pasážích. Myslím, že v dnešní době lze s automatem dělat téměř zázraky. Naštěstí si David pohrál s basou. Doslova si pomlaskávám při poslechu jeho mistrovské hry. Zde je jádro desky a pro něj nelze Atrocity of Hadamar šmahem zavrhnout.

Adagio Funebre nabízí sice album plné náhlých změn, ale v nich jsou ambice mnohdy vyšší než dosažený výsledek. Za deskou vidím spoustu práce. Pohrát si s bubnem, kytary urvat z otěží a neskákat tolik z jednoho tématu k druhému, byl bych o hodně spokojenější. Ale kdo jsem, abych soudil. Víc než živoucí kapelu mi Adagio Funebre připadne jako projekt pro osobní radost.