Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K albu jsem přistupoval bez velkých očekávání, kapelu znám už nějaký pátek a její rukopis se mi nesmazatelně vryl do paměti. K malé změně oproti minulosti ovšem došlo. Ron Ron Ron je až překvapivě velice klidná deska. Víc než rockové rebelie jsem zaregistroval snahu vytvořit komorní atmosféru, něco ve stylu opiového doupěte, kde se domluví řada kšeftů za tichého, zkouřeného dohledu goril. Podloudná atmosféra nočního života zůstává, ta už se stala nepostradatelnou kulisou této kapely a není proč ji měnit. Stejně tak přetrvává šmrnc zlatých časů rock'n'rolu.

Killáči se tentokrát obešli bez afektovaného řevu a vsadili na kartu spíš líné, rozmělněné estrády. I tak nechybí dobré nápady a nové melodie podtržené kňouravými efekty mají své kouzlo. Avšak ten divoký moment, kdy je potřeba upustit páru, mi trošku chybí. Posledně a dál v minulosti nám kapela na svých nahrávkách  přinášela rovnoměrný mix skladeb klidných s těmi divočejšími a bylo to fajn. Nynější útlum tak lze brát jako projev určité únavy a nebo chuť natočit desku coby kulisu k poklidnému nicnedělání. Z tohoto úhlu poslechu album dává smysl, který nabourává jen divočejší skladba I'm Shinning, která jakoby nebyla ze stejného vrhu co ostatní.

Přítulnost a klid desky násobí hřejivý efekt kláves a tak není lepšího místa k poslechu než hluboké sofa, taburetek s pleteným přehozem a ten rum. Ve stínu tichého kabinetu na mě padá netečnost a nedostatek výraznějších podnětů bohužel odklání mou pozornost jinam.

Kill The Dandies! zkrátka působí jako vybouřená parta, kterou už kouzlo divokých večírků netáhne a raději dají přenost tomu sednout si někde stranou, čím tišší bar tím lépe. Už nemusí blbnout, když mají své jisté a tak bychom jim čas pro sebe měli dopřát. Navíc nezradili svůj rukopis, stín podsvětí na nahrávce zůstal, i když už jen jako neplatná připomínka výpalného. Je potřeba si všímat mála, objevit cenný detail a pak je možné v ověřené klasice najít zřídlo ryzosti. Vždyť jako z jiného světa působí krásná kytara ve skladbě I'll Meet You On My Way. Znít by v klidu mohla na nějaké post-rockové nahrávce, u killáčů jde o neobvyklý zážitek.

Když to shrnu, Ron Ron Ron výšin svých předchůdců nedosahuje. Některé skladby mě neoslovily vůbec, některé trochu a těch fakt skvělých je poskrovnu. Jde o album, které neublíží, poslechem proplujete bez nutnosti zdolávat překážky, ale konečný dojem podle toho vypadá - je slabší.