Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Adrenaline Mob - Men of Honor

Adrenaline MobMen of Honor

Michal Z20.5.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: V místě, kde předchozí album skončilo, Adrenaline Mob bez jakéhokoliv progresu pokračují a nastavují identický přídavek. Podobnost obou děl mě odzbrojuje a vcelku se mi zajídá. Třetí podobný chod nedám.

Dva roky od debutu „Omertá“ utekly jako nic a soubor Adrenaline Mob vydává svou druhou desku „Men of Honor“. Hyperaktivní bubeník Portnoy však soubor ze svého portfolia vyškrtnul a jeho flek zaplňuje A. J. Pero z Twisted Sister, který vládne silovým stylem hry vhodně nastaveným pro Adrenaline Mob. S ním Mike Orlando spolupracuje už delší dobu a jejich kooperace se v drážkách druhého CD prohlubuje (mj. spolu hrají v projektu Tred). A popravdě je to jediná změna, která se do materiálu "Men of Honor" promítla a je ke slyšení.  Klasicky střižený hard rock/metal amerického natlakovaného střihu, který se rozléhal na debutu, se zde opakuje v bezztrátové kopii. Mám dojem, že se nyní hudebníci ještě více svírají kolem stylových kulis, svůj projev zjednodušili a pouze přemýšlejí, jak zabodovat hitově, přímočaře. Nenalézám jakýkoliv náznak či pokus přeskočit mantinel, natož se rovnou pustit do nečekané kombinace vedoucí ke skórování.

 

Pro posluchače debutu je podobnost skladeb s těmi novými smrtelná. Nastavovaná kaše se mi zajídá a nyní si už opravdu raději pustím originál od Mötley Crüe či Skid Row, protože s nimi si mi zaručeně zvýším tlak. Není to tím, že by Adrenaline Mob nebyli dobří, naopak. Žel hrají něco, co zde už bylo dříve a posluchač, který to zažil, nemůže tvorbu Adrenaline Mob vnímat nijak jinak než jako obyčejný revival. Tvoří řemeslo a tvůrčí umělecké pudy jsou jim cizí. Album se honosí stejně nabuzeným siláckým zvukem jako „Omertá“, holt se dopuje na celé scéně a kdo nedopuje, stojí (zatím) opodál. Částečně Adrenaline Mob pokukují po moderním metalcoreovém zvukovém kabátku, který s oblibou vyhledávají spíše mladší ročníky. Album tak charakterizují nadupané songy, z nichž nakumulovaná energie doslova kypí, a když se podaří dobrá melodie a refrén, není co řešit. Bohužel se s přibývajícím počtem vyslechnutých songů dostavuje jednotvárnost a s tím spojená nuda. Skladby mají většinou čitelný rytmus a málo proměnné frázování Allena začne dříve nebo později zapadat mimo pole zapamatovatelných skladeb. Naštěstí Allen vládne sebejistým projevem a patří k tomu lepšímu na desce.

 

 

Z „Omertá“ byla cítit větší chuť a hlad. Na novince se nekoná ani žádný moment překvapení (minule to byl cover "Come Undone"). Našlapané energické pecky občas ustoupí poloakustickým baladám, které by se jistě neztratily na řadovkách Nickelback. K nim lze však přiřadit i mnoho šlapavých skladeb s hitovou linkou. Album tak dostává předvídatelnou šablonu a plochost bez jediného pamětihodného momentu. Od podílejících se hudebníků bych s ohledem na jejich zkušenosti očekával něco více než jen ojedinělé zařazení nápěvů Alice In Chains a rytmických hravých figur Red Hot. Dál nemohu pokračovat, neb z alba nemám více co vytáhnout.

 

A co Adrenaline Mob? Budou mít dostatek chuti jít dál v narýsovaném a vyšlapaném kruhu? Album tepe a rozdává energii, ale stále v tvorbě souboru nenacházím nic vyššího, natož pak hlubšího. Maskulinní hard rock amerického střihu, komu se neoposlouchal, račte užívat bez omezení a vedlejších účinků. Ministerstvo hudby zatím nevaruje.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky