Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slyšeli jste někdy nu-metal z Indie? Že je to těžko představitelné? Tak to urychleně napravte, protože Bloodywood dokazují, že výborné kapely rostou všude.

Kluci mě zaujali už někdy v roce 2019 s klipem Machi Bhasad, který sršel takovou energií, až se tomu nedalo uvěřit. Ostrá směs sekaného / nabušeného nu-metalu s výbornou produkcí, refrény a divoce rapujícím týpkem. Energie, s jakou to kdysi rozjížděli Linkin Park. Jenže do toho ještě mix indických / anglických textů a folklórní nástroje vedle těch klasických. Přehnaně velká gesta a hlavě zábava. Už tenkrát jsem tušil, že tyhle kluky se vyplatí sledovat.

Tak jsem čekal na desku. Kluci sekali na YT kanále další covery, bavili se a měli nemalé plány. Plnohodnotné album pro indickou kapelu asi nebude úplně sranda, ta krajina je hodně jinde a jít si za svým tímhle směrem, musí stát hodně sil. A vlastně i odvahy. Vidím to v klipech, jak se hoši prohánějí ulicemi vyjevených vesničanů, kteří nechápou, co se to děje. Parta cvoků, co to rozbalí na náměstí a zuřivě gestikuluje na kameramany. Kritizují politiku svého státu, sociální nejistotu, šikanu a ponižování. Chudobu v zemi, která má už téměř 1,4 miliardy lidí. Všechno to sypou do lidí, hlava nehlava.

Čekání se vyplatilo, protože deska vyšla v únoru tohoto roku a já ji vlastně od té doby poslouchám téměř denně.

Jak si parta, která do té doby dělala převážně covery, poradila s vlastním materiálem? Na výbornou. Zvuk sice instantní, ruku v ruce s blbou dobou závislou na poslechu ze Spotify než z CD, ale nebolí to. Samotná muzika je strhující, pokud máte rádi groovy metal / nu-metal či djent. Dotek jejich folklóru je prakticky všudypřítomný, ale zase neleze pitomě do cesty, aby překážel. Neustále slyšíte perkuse (klasický rozjezd například v sedmé Endurant), oba zpěváci si doslova prohazují mikrofon a řve se, rapuje i výborně zpívá. Tady je obrovský potenciál, tolik hrdelních projevů se zaslechnete málokdy a kluci se nešetří. Nijak nevadí, že neustále slyšíte píšťalu, různé tradiční nástroje a éterické vokály, které prostě k Indii patří. Důležité je, že důraz kladený na metal jako takový, je tu zásadní. Drtivé kombo sekaných riffů a bicích, co si dají oddech až někdy v osmé Yaad, a to ještě jen na přesně určenou dobu.

Bloodywood překvapují. Chvíli kopou, chvíli hladí. Deska s takovou vnitřní energií, kterou si pouštím jako vysoce účinný lék na blbou náladu. Když si vybavím rapování na motorce v klipu Gaddaar (jinak úvodní skladba na desce), mám úsměv od ucha k uchu. Našlápnuté hovno a průlet mezi krámky na rušné ulici, zrezlé trosky aut a reprobedny posazené v trávě. Skákající kytarista, co to odehraje celým tělem. Tohle mě nikdy nepřestane bavit! Totiž, proč vlastně ne?! Ta nadsázka z kluků vyzařuje do všech stran, nesere je fakt, že nehrají nějak zásadně originální metal. Jejich vztek na to, kde žijí, má nějaké ty limity a nikdo se vlastně až tak netají tím, že hlavně chtějí jen bavit lidi svou show. Tahle má stopáž lehce nad třičtvrtě hodiny a uteče jako voda. Jasně, slyším v tom Linkin Park, dozvuky Amaranthe (je až neuvěřitelné, jak tahle kapela ovlivnila zvuk scény) a dalších, ale fakt mi to nevadí. Neřeším to, protože ten mix všeho dohromady mě pokaždé odzbrojí. I o tom metal je.

Chválím, protože nemohu jinak. Jasně, dalo by se kritizovat – v případě, že nesnáším nu-metal. Ne každému sedne humor kapely, nemusíte to vůbec pochopit. Jednoduchost skladeb může být na škodu, ale ono to právě na tom dost stojí. Nemusíte mít rádi folklór, indické zpěvy, roubování zdánlivě neslučitelných hudebních světů. Jenže tohle je kapela z Nového Dillí a je na své kořeny hrdá. Berte, nebo nechte být.

Pokud jste na pochybách, pusťte si klipy. Najděte si jejich muziku. Sdílejte, pokud uznáte za vhodné. Já už to udělal, protože tohle je pecka album.