Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Troufám si tvrdit, že už podle loga byste australskou kapelu Matherslug žánrově zařadili z větší části správně, i když je fakt, že pokud byste ve svých tipech sklouzli do hluboké minulosti třeba k sedmdesátkovým Black Sabbath, byly byste v té historii už poněkud hodně. Pravdou ale zůstává, že kořeny zemitého bigbítu lze právem hledat právě tam a to, že postupem času kapely přicházely z mírnými úpravami a modifikacemi, nic nemění na tom, že ten základ je stále tentýž. V případě tohoto melbournského kvartetu se najdou všichni, kdo uctívají hrubozrnný a docela dřevní stoner rock, v jejich případě lehce ovoněný poctivým hard rockem, baladičností blues a místy (možná překvapivě, možná ne) klasickým doomem.

S výjimkou aktuální desky s tím veselým titulním obrázkem mají Motherslug na kontě další dvě řadovky (z let 2015 a 2017) a pak dvě raná EP, což všechno dohromady tvoří účet za bratru jedenáct let existence, během které se kapele do širšího povědomí (řekněme mimo svou domovinu) dostat nepodařilo. Měl-li bych na tomto místě odhadnout, zda novinka bude znamenat nějakou změnu tohoto stavu, píšu rovnou, že nebude.

Deska Blood Moon Blues je tradiční a šablonovitá už jen svým názvem a spíš než novátorský přístup ať už v čemkoliv nabízí solidní pocitovost a velkou hrst nadšení, které je z desky slyšet asi nejvíc. Hned druhou ozvěnou budiž poklony k praotcům žánru Kyuss, které já osobně vnímám skutečně hodně, dokonce možná víc, než bych pokládal za žádoucí. Problém to samozřejmě neznamená pro poslech, který lze absolvovat s prstem v nose (když odmyslím lehce neukočírovaný celkový čas), ale pro nějaké úvahy o osobitosti a kvalitách desky, potažmo celé kapely, už to samozřejmě představuje solidní stopku.

Zvuk desky je postavený na hodně zkreslené kytarové rašpli a poměrně dominantním (a skoro až afektovaném) vokálním přednesu Camerona Crichtona, na který jsem si musel chvíli zvykat a ani teď bych nedokázal tvrdit, že mám splněno ze sta procent. Všechno ostatní je tradiční, předvídatelné a svým způsobem solidní, byť místy slyšitelně naivní. Jako klasickou ukázku lze zvolit jednu z úvodní dvojice skladeb Hordes nebo Breathe (s lehkou připomínkou Red Fang), jako bluesového sourozence pak skladbu The Ballad of Jock Brown (nesmějte se tomu názvu), což máte začátek desky a pak můžete dumat, jestli má smysl pokračovat. Za mě více méně má, čeká vás ultra-nářez Push the Venom (nesmějte se tomu názvu), poměrně nesoudné tahání strun v asi nejslabší skladbě nahrávky Crank, ale třeba taky velmi dlouhý (a trochu váhám, zda odpovídajícím způsobem záživný) love song You, který se noří do doomových vod aspoň po prsa.

Z tohoto pohledu je toho ke slyšení docela dost, ale vykolíkovaný čas 59 minut je jasně proti. Deska je dlouhá a dlouhé jsou i některé její skladby, s nimiž ne vždy je snadné pořízení (Forever More) a představa příjemně stráveného večera ve společnosti Blood Moon Blues je čistý zástupce z kategorie událostí, které se stanou jednou za deset let. Na cesty, do auta na dálnici, k pivu a na fesťák ke snídani. Není to nutně málo.