Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A je to tu zas. Cradle Of Filth vyrývají další zářez na futro své zkušebny a pojmenovávají jej jako Hammer Of The Witches. V rámci klasických desek jde již o jejich dvanáctý počin a jak se zatím zdá, tak i první, který úspěšně vytáhl kapelu z bahna, do kterého v roce 2004 zapadla.

Jak už se stalo zvykem našich recenzí na tuto kapelu, opět se vrhneme do shrnutí změn, které se od poslední nahrávky odehrály. Tak asi tou zcela nejzásadnější je jednoznačně odchod kytaristy Paula Allendera, který až na jednu pětiletou přestávku hrál s kapelou od začátku. Na jeho místo dorazili hned dva další kytaristé. Prvním z nich je nová tvář Richarda Shawa, druhým je tuzemskému posluchači dobře známý Ashok, kterého zajisté doporučil Marthus. Post pěvkyně byl rovněž obměněn, a to za devětadvacetiletou Lindsay Schoolcraft, která se ještě postarala o pasáže s harfou. V roli hostů se objevuje Alexey Aslamas, který nahrál houslové party a další Čech Dalibor Štrunc, hrající na cimbál. Tolik tedy průlet aktuální sestavou, kterou bylo, zřejmě kvůli tradici, nutné opět změnit.

Obálka se povedla, ale neobešla se bez zásahů cenzora. Odhalená malovaná ňadra na obrázku jsou zkrátka pro některé státy pobuřující. Proto existují dvě verze obalu, při kterých ta druhá je méně obnažená. Autorem malby je Lotyš Artūrs Bērziņš, jméno pro mne dosud neznámé. O zbytek obalu, tedy tzv. layout, se zas postaral Rob Kimura, jehož práci můžeme znát u povedených děl jako Carcass – Surgical Steel, Hypocrisy – End Of Disclosure, Sepultura – The Mediator Between… nebo třeba Voivod – Target Earth.

V úvodu jsem naznačil, že jde o první album, které má být povedené od dob, kdy kapela proměnila svůj výraz a dost možná se i zaměřila na jiné osazenstvo svých fanoušků. Ještě než jsem vyslechl nové tóny celého alba, slyšel a četl jsem hodně nadšených komentářů, že se Cradle Of Filth konečně vrátili do období, které jsou pamětníci schopni tolerovat. Trochu jsem znejistil a abych se přiznal, tak i během prvních poslechů se nenechal ihned strhnout. Ve vzduchu totiž stále viselo cosi jako dobrý plán, jistý předpoklad úspěchu, možná cílený kalkul dobového vyznění. Ani dnes se této myšlenky nemohu zbavit. Prostě tam cítím něco, co není přirozené. Takže jaké album vlastně je?

Rozhodně není špatné. Má slušný spád, kytary mne po dlouhé době baví víc, než jako tomu bylo dříve. Oprostily se totiž od hevíkařské svázanosti a začaly zase svištět a nesnažit se hrát za každou cenu tvrdý riff. Melodie jsou citlivě poskládané a naštěstí nikoliv vlezlé, ani přepjatě rádoby gotické. Výraz je přiměřeně umírněný, aby odpovídal stylovému zaměření primárně na black metal a ctil prapočátky kapely. To chválím, protože hromada melodických refrénů a jiných výstřelků mne dříve vyloženě překážela. Celé album je svižné, a když je potřeba zvolnit, prostě zvolní. Daniho vokál se nese v poloze, která netahá za uši a ačkoliv to pochopitelně není skřehot jako před dvaceti lety, tak současný stav je fajn. Vesměs lze tedy bez předsudků říct, že nová deska Cradle Of Filth se povedla. A to je myslím báječná zpráva.

Nahrávka jako taková mi nevadí, líbí se mi, ale přesto z ní cítím existenci něčeho napjatého. Ale to už je čistě individuální vjem, který se možná dostaví u vícero lidí. Smést toto album ze stolu mi však přijde zbytečně úzkoprsé. Deska má co nabídnout, ctí odkaz kapely a současně je podřízena soudobým požadavkům. Na desku roku to však určitě není. Tady jde spíš o hodnocení v rámci diskografie kapely, přičemž nové album tvoří tu pozitivní polovinu. Jméno je zachráněno a nebylo k tomu nutné použít vagon líčidel, efektů a jiných ptákovin (ačkoliv to je zažitá povinnost kapely). Stačilo udělat dobrou desku a to se povedlo. Tak uvidíme, jak to dopadne příště.