Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při psaní recenze na novou desku Hail Spirit Noir jsem se rozvášnil a ne jinak je tomu u nové nahrávky jejich spoluobčanů Aenaon, které s HSN spojuje nejen domovina, ale také kus nefalšovaného šílenství. Kdo miluje neotřelé postupy, umělecké myšlení uprostřed poutavé černoty, kdo si rád užívá špičkově zvládnuté muzikantství, mohl by ohodnotit jejich novou desku Hypnosophy možná i potleskem vestoje.

Aenaon nejsou nováčkové, nebudeme se tedy tvářit, že je Hypnosophy překvápkem. Už pět let starý debut Cendres et Sang představoval Aenaon coby vyspělou kapelu. Své umění rozvedli zejména na famózním Extance, sklízejícím po právu vavříny. Album nabízelo otázku, jak s potenciálem naloží, zda kapela vykvete, nebo se bude snažit zopakovat úspěšný recept a zbaví se tím progresivní nálepky. Naštěstí se ukázalo, že pánové neradi vstupují do stejné řeky. Na Hypnosophy rozvinuli sound předchůdce do rozjuchaně šamanského rituálu objevujícímu mnohdy nečekaná zákoutí.

Zakomponování saxíků bude pro některé blekoše pěkný průplesk přes tlamu. Zřejmě jim nebude po chuti ani všudypřítomná rozevlátost. Možnou kontroverzi vidím v angažování Giorgose Papagiannakise na čistých zpěvech. Tedy ehm, čistých… Dotyčný se s vokály nepáře a na metalové klišé z vysoka kašle. Často jen tak haleká, někdy ječí jako Robert Lowe, nebo si naopak zamňouká stylem á la Mustaine. Spolu se saxofonem, svobodomyslností, různými perkusemi a sbory vytváří pocit, že paříte na Woodstocku. Tehdejší hipíci by ovšem s největší pravděpodobností poblázněni čertem v ohni i v rauši utekli co nejdál, ostříhali se a vstoupili do armády. Jen znovu nešílet v hnusném deliriu s ďábelským mottem kutovního Twin Peaksu vetkaným na čele – Fire Walk with Me. Stejně jako film a seriál, je i píseň nevyzpytatelná, špatně vyložitelná a přitom velice chytlavá. Ani nevím, jestli je píseň vytříbený klenot či naprostá zhovadilost.

Je doufám jasné, že popsat všechny poklady a odkazy, nelze jen pro množství nápadů a chytrost, s jakou pánové ke stavbě skladeb přistupují. Nenaleznete vatu, hluché místo, žádnou slabotu! Miluju démonicky uřvané Astrousovy vokály. Spolu s Papagiannakisem tvoří natolik nesourodé duo hlasů, že si buď zvyknete a nebudete chtít slyšet nikdy nic jiného, nebo si jen znechuceně s kletbou na rtech odplivnete pod lavičku v parku. Vzpomeňte si na své vlastní překvapení při poslechu starého klenotu The Linear Scaffold nedostižných Solefald. Celek je plný maškarády, špíny, harmonie i jazzové improvizace a odkazů k minulosti i současnosti kulturního vesmíru. Zejména si užívám atmosférickou píseň Void, kde dojde i na takové instrumenty jako je sitár, oud nebo bouzouki.

Hypnosophy patří mezi nejzajímavější desky roku 2016 a v klidu se vyrovná i tomu nejlepšímu, co v avantgardním ranku kdy vyšlo. Je jasné, že v době, kdy jsou lidé zvyklí na všechno, slyšeli ledasco, nikoho nepřekvapí saxík ani orientální nástroje v metalovém nátěru, a už vůbec ne čisté zpěvy v blacku. Aeanon mají techniku zmáknutou do puntíku, nemusí se pak svazovat mantinely. Skladby jsou nabité poutavou atmosférou. Posluchač nedostane nic zadarmo. Poklady ukryté pod líbivým nánosem vylezou napovrch až časem. Kapela ukazuje, že se nebojí rozvíjet a nápadů má na rozdávání. Příští nahrávku budu vyhlížet mnohem nedočkavěji než tu současnou. Možné je všechno. Hranice zažitých okovů neexistují…