Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

ÆVANGELIST se příčí každému, kdo má jen trochu zdravý rozum a cit pro harmonii. Tvorba výplodů jejich fantazie má na míle daleko všemu, co by se dalo nazvat hezkou písničkou, potažmo nahrávkou. Navíc když popsat jejich skladbu je jako plivnout na význam slova skladba. Na druhou stranu kdo jsme, abychom hodnotili osobní rovinu obskurního tělesa? Někde se o ÆVANGELIST hovoří jako o deathmetalové smečce, což je hodně přitažené za vlasy. Stejně tak vzdálení jsou od takového blacku pro těžkotonážní smrtící vybuchující směs. Ostatně kdo měl už tu čest a s ÆVANGELIST se setkal, ví, do čeho jde a možná ho dokonce překvapí relativní normálnost nahrávky. Samozřejmě jen ve srovnání s předchozí megašupou „Writhes in the Murk“. S ní měli problém i vlastní fanoušci kapely. Otázkou zůstává, proč tomu tak bylo a proč je novinka lehkým zacouváním do járku…

Ústřední dvojice mimozemšťanů straší beze změny, zvrácená atmosféra hluku jakbysmet. Totožný zůstal i pocit klaustrofobie, podtlaku v uších a nervózního otáčení se v noci na ulici. Při poslechu nového alba dojde posluchač na hranici transdimenzionálního cestování a všechny disharmonické nuance srazí každý náznak lekavého návratu do reality. V podstatě vám rozcupují běžný pohled na svět okolo vás. Možná otázka o normálnosti versus debilnost se nehezky krade na ústa. Když už ji chcete vypustit skrze sliny ven, najednou na kratičký okamžik prozřete, spojí či propojí se v nirvánu i očistec zároveň. Když vás nesvazují koncepční předsudky s očekáváním vysvětlení, rozvlní se v nitru zvláštní vibrace a vaše duše vydechne vynikajícím prožitkem, na míle vzdálenému běžnému poslechu oblíbeného interpreta.

Co vlastně obnáší hmotná část nahrávky? Blast beaty, hluboký growl i ultrajedovatý scream, ječení, koktání, klokotání, hnití hlasivek a střik slin na mikrofon, podladěné kytary hoblující kila, včelín nejhoršího typu, divnou harfu, saxofon. Vše hrané zdánlivě nahodile. Mnohdy vám vysvětlení docvakne až v závěru songu. Když tedy vydržíte noisový nářez, doomové hlubiny i brutální vichřici, vše promyšlené bez skrupulí. Pánové následují svoje vize a nesvazují se žádnými konvenčními zákony. Je možné takovou nahrávku hodnotit s chuí a stejně tak zhnuseně zavrhnout. Oba přístupy mají svůj díl pravdy.

Novinka má oproti minulosti čitelnější sound  a dokonce se tu a tam objeví silné melodie. Ty ovšem znásilněny zmizí kdoví kde a čert ví v jakém stavu. Na první pohled uklidňující mohou být ambientní plochy, do kterých když se ponoříte, zjistíte, že se jednalo o „pouhou“ past, ze které se jen tak nedostanete.

Sice popisuju „Enthrall to the Void of Bliss“ jako hnusnou desku, ve které jde jen o hluk, brutalitu, vztek a nepříjemné otazníky, pravdou ale je, že takto zapůsobí na ty, pro které není deska určená. Ti, kteří jsou naladěni na stejnou notu, prožijí neskutečný duchovní zážitek. Stejně tak si zapálení užijí impresionistické umění Matrona Thorna, který stvořil propracovanou muziku tak neuchopitelným způsobem, že je třeba plného vnímání a zkušeného ucha s uměleckým ocasem. Nic není nahodilé, nic není řečeno jen tak. A to nic je vším. Posuňte si bod vnímání a slyšte…