Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agrypnie - 16[485]

Agrypnie16[485]

Michal Z22.8.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Vynikající počin progresivního (post)black metalu. Kdo vyhledává dlouhé lázně, nechť odhodí svět za sebe a nechá na sebe tento hudební zábal dlouhodobě působit.

Pojem Agrypnie mi nic moc neříkal, ale první dojmy z poslechu hovoří velmi kladně, tak proč nezkusit tento spolek představit blíže. Black metalová progresivní hydra se zrodila v Německu a recenzované album je třetí řadový zápis do kronik. Hlavním mozkem a motorem dvojčlenné sestavy je Thorsten der Unholt (Thorsten Hirsch) z avantgardní družiny Nocte Obducta. Druha na albu mu dělá pouze bubeník René Schott a nutno uznat, že je vyrovnaným společníkem.

 

Album je vhodné pro otevřenější black metalisty, kteří nestojí strnule u zkostnatělého blacku ctícího sirné kořeny více, než je zdrávo. Thorsten na to jde z druhého konce a black metalu zasazuje finální progresivní ránu a podrobuje si jej vlastním způsobem do své osobní formy. Album je nahrnuto na pás ve velmi přirozeném chladivém zvuku. Rozlehlá plocha alba slibuje mnou oblíbené velké obrazy a opravdu se jich dožívám. Tvůrcům se až na výjimky daří celou dálavu alba držet na vysoké úrovni kvality.  Na co se sází především? Albu neschází typické (post)black klepačky, ale vždy je k nim přivařena netuctová melodika. Tu a tam se na povrch derou i epické chladivé plochy, ale o epicky smýšlejícím albu nelze uvažovat. Vokál se drží v drsnější poloze, nikoliv však blackové. Thorsten dokáže svůj projev všemožně modifikovat a netradičně německy frázovat. Častokráte se přistihuji při pocitu, že chrlí proklamace jako samotný Mille Petrozza.

 

Vnitřní svíravý náboj skladeb smyslně propuká v mnoha erupcích, ať už energetických nebo nečekaně melodických a harmonických. Klidové planiny nenudí, ale dodávají čas rozjímat a v klidu si tu nádheru přebrat. Skladby znějí civilně, bez kradmých pocitů komplikovanosti a nabubřelé monumentálně přehnané produkci. Přesto se nenudíte, a pokud se otevřete dostatečně a máte čas si k albu „sednout“, dostaví se pocit extáze. V citlivých vrcholných chvílích jedince dokáže album ve fantazii vyvolávat nečekaně barvité koláže a změť emocí, jak jinak než příjemných. Náramnost a bohatost vjemů je nemalá a rozhodně ne všední. Naštěstí velká rozloha skladeb dává člověku klid na probírání se v niterných pocitech a vychutnávání všech nabízených výrazů. Je to až neskutečné, co se podařilo stvořit a po vstřebání materiálu mohu tvůrcům vřele poděkovat za příjemně strávené hodiny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky