Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fanoušci brněnského mága Jiřího „Big Bosse“ Waltra, frontmana a srdce kultovních Root, už dávno ví, že jeho hudební choutky sahají daleko za horizont metalového žánru. Na jeho sólových deskách přináší různorodé polohy hudebního rozptylu se základnou v baladickém přednesu a osobních textech. Na letošní meganadílce, nazvané Sbírka černých růží, se mistr rozmáchl doslova obšírně a nadělil svým příznivcům rovnou desky dvě.

Každá z nich nabízí naprosto odlišný styl. Jak po stránce hudební, tak atmosféry a celkového pojetí. První disk je zpíván (recitován, přednášen – dosaď dle situace) komplet v českém jazyce. Hlavní slovo má lyrika a Jiřího dokonale civilní projev. Občas ho doplní výtečnými zpěvy Michal Skořepa a Thomas Bruno. V této Sbírce černých růží se fans nedočkají žádného rockového nářezu, žádných bicích. Pouze akustiky, sem tam harfy nebo klavíru. Texty, které jsou stejné pro oba disky, zde obnaženy na dřeň vyzní občas velmi syrově. Zpívat tklivým hlasem o smrti jako lásce za vybrnkávání jemných kytar, není z nejobvyklejších způsobů vyznání. Tato strana mince může svým posluchačům vytvořit nejednu vrásku. Kdo není zvyklý poslouchat zhudebněné básně se šansonovým přesahem, českou Sbírku černých růží možná nepobere. Odsoudit nebo kritizovat není co. Každou minutu cítíte upřímnost a věrohodnost. Zde platí jednoduché rčení – ber, nebo nechej být.

Druhá strana mince je jiné kafe! Přes různorodost hostujících muzikantů v čele s prakticky komplet sestavou Root, vyjma bicího postu, kterého se ujal Zbyněk Husa, je styl anglicky zpívané Collection of Black Roses příjemně ukotvený v rockově rozmáchlých hitech s občasným zatouláním se do světa Root, do světa temných vášní. Album se jakoby stydlivě rozjíždí skladbou, která dala, stejně jako její česká varianta, název celé sbírce. Píseň je zasněná, ale ukrývá odkazy ke starším BigBossovým sólovkám s určitou radostí v refrénu. Jakkoliv to text umožňuje. Hudební orgie se rozjedou v absolutním taháku desky, dvojce Tell Me Why. Hnedle trojice kytar umí vykouzlit ohromující harmonii a s obrovskou chutí tak činí až do konce skladby. Jiří se drží zpátky a jen se potutelně uchechtává a ptá se, řekni mi proč?

V následující čtveřici písní se fans dočkají vypjatých vokálů a metalové zasmušilosti. Dovedu si představit, že by se tyhle skladby mohly klidně objevit na jakékoliv řadové nahrávce Root. Můj osobní favorit celé sbírky se rozezní v sedmé, magické Dark Angel of Mine. Big Boss zde hlubokým hlasem zpívá o svém temném andělovi, který ví o každém jeho hnutí mysli a skutku. Opravdu výborně mu sekunduje (nebo sóluje – opět si dosaď sám) Michal Skořepa. Hudební doprovod si vystačí v šamanském vyklepávání a dvojicí basovek v rukou Igora Hubíka a Vojty Úlehly. Neuslyšíte žádnou kytaru. Song má krásně tajuplnou atmosféru a já si ho pouštím stále dokola a dokola. První singl, ke kterému byl i natočen klip, píseň Solitude (Part III), nemá po takové sadě vůbec jednoduchou pozici. Přiznám se, že se mi dokonce líbí z celého alba nejmíň. Závěrečná Panta Rhei se vlní v zasněných náladách, ve kterých probleskuje až oslavné rozloučení a vše jen plyne…

Jak je vidno, druhé desce jsem propadl víc. Ta mě oslovila, podmanila si mě a já se stal na ní závislý. Naopak první disk ke mně příliš nepromlouvá. Nemá mi co říct. Tím neříkám, že je špatný nebo slabý. Je možné, že jsem pro něj zatím nedorostl. Zatím. Kdo ví, co přijde za rok, za dva.