Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Objevit v záplavě dnešní muziky něco zajímavého je vždycky příjemné a když se k tomu přidá snad ne úplně falešné štěstí národního čehosi v případě české kapely, je pocit spokojenosti na místě dvojnásob. Trojice Flash the Readies z Olomouce patří přesně do této kategorie, respektive tím zajímavým je aktuální nahrávka „In Belvedere“, vydaná v březnu letošního roku.

Někde v záhlaví recenze jsem vymezil žánrové mantinely někde na mezi soft a art rockem, takže spěchat dneska nebudeme, černé oblečení necháme ve skříni a zavzpomínáme na odkaz Pink Floyd Watrsovsko-Gilmourovské éry, protože inspirační pramen prýští právě tam. Odkaz Floydů je cítit z celkové nálady desky, stejně jako z jednotlivých pasáží, kytarových sól, přístupu ke kompozici i aranžím a rovnou dodávám, že s tím nemám absolutně žádný problém. Nevidím nic špatného na přiznané úctě ke kapele, která formovala nejen dějiny světového art rocku, ale i hudební cítění členů FtR, minimálně pak kytaristy / zpěváka Tomáše.

„In Belveder“ je koncepční nahrávka svázaná příběhem, jehož podstata je naznačena v doprovodném rozhovoru a rovněž v bookletu CDčka, byť „jen“ formou němého komiksu, který zanechává hluboké dojmy, ale na otázky neodpovídá. Proč taky. Pro mě slušným překvapením je především to, že deska s hrací délkou krátce přes jednu hodinu funguje a je poslouchatelná s přirozeným zaujetím. A nejen to, příběh je zasazen do rámce mluveného slova a celá koncepce je tak dovedena do soudržného a barevného celku, u nějž se čas stává irelevantní veličinou. Dlouho jsem se nesetkal s tím, že bych trávil hodinku poslechem a zaujetí nahrávkou by se stále drželo na tak vysoké úrovni.

Na albu je skvěle pracováno s atmosférou, pasáže rychlejší nastupují v opodstatněných místech, která logicky završují předchozí volnější části, emoční hloubka je zdůrazněna vokální hravostí a pestrou paletou kytarových efektů, takže shrnující slova jsou jasná – dynamika, pestrost přirozená a upřímná. Muzika zcela nenásilně mění nálady a tempa, proplouvá údolím melancholie stejně lehce, jako následně stoupá s plným sebevědomím ve vlastní síly směrem vzhůru ke slunci. Víc než co jiného z poslední doby mi deska připomíná živoucí organismus, plný proměn, citlivě vystavěných zvratů a překvapení.

Velmi slušně dopadl i zvuk alba (pro někoho možná překvapivě), ač nahraný ve studiu, ve finále dotvořený v domácích podmínkách. Chybí mu sice jiskra drahých produkcí, šťavnatost sedmdesátkových desek, je lehce zastřený a jakoby skromný ve svém výrazu, přesto se poslouchá velmi slušně a dobrý standard mu upřít nelze. Celkový dojem z alba je proto silný a jsem tomu rád.