Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V úvodu jsem chtěl původně napsat, že vydavatelství Lifeforce Records patří k těm, kam čas od času mrknu co nového, ale pak mi došlo, že je to vlastně naopak a že je to právě tohle vydavatelství, které nás pravidelně zásobuje informacemi o svých nových vydáních. Většinou je nechávám ležet ladem zcela bez výčitek, ale sem tam hozenou rukavici zdvihnu a poskytnutou muziku poslechnu. Tak jako tentokrát. Většinou v tom hraje nějakou úlohu titulní obal desky, který když zaujme (což tenhle svým tajemným minimalismem zaujal), znamená to pozvání k dalšímu dějství, ale v případě Ahasver v tom byla ještě zmínka v tom smyslu, že sestavu tvoří členové (mimo několika jiných kapel) Eryn Non Dae, kteří mě svého času docela zaujali. Paradoxně k tomu jsem skutečnou sestavu Ahasver nikde nedohledal.

Angažmá v dalších kapelách a vyzrálost tvůrců je z desky hodně znát a fakt, že se v tomto případě jedná o debutní nahrávku, působí lehce nepatřičně. Není v ní ani náznak váhání, ani náznak nerozhodnosti, ani náznak nejistoty. Causa Sui je deska velmi pevná v kramflecích a nekompromisně odrážející vůli jejích autorů. Žánr? Trochu váhám nad progresivním metalem zmíněným v promo materiálech, byť s mírnou tolerance by se to dalo vzít. Je v tom hodně techniky, silný groove, takové nejistě maskované pokukování po krajanech Gojira, stopy moderny v rytmické nejednoznačnosti, místy nádech post-metalu a výborný hlas. A místy dokonce harmonie více hlasů.

Oproti běžným dnešním produkcím není tahle deska postavená na vytažených kytarách, ale především na rytmice a v prvé řadě na bicích. Kytary jsou sice nápadité, ale současně velmi skromné, hrají hodně na pozadí, tvoří krásné detaily a k jejich pracovitosti si budete muset dojít. Naproti tomu bicí salvy dostanete přímo direkt do hlavy, což na jednu stranu desce dává výborný náboj, na stranu druhou demaskuje skutečnost, že zvuk desky je sterilně průměrný a k autentické živosti má opravdu hodně daleko. Může to někoho překvapit, ale spíš bych to bral jako standard. Nic lepšího k mání není.

Deska obsahuje osm skladeb na ploše krátce přesahující 40 minut a v tomto ohledu jde o množství maximálně uspokojující. Album od začátku do konce drží pevně pohromadě, neobsahuje jedinou slabou položku nebo zaváhání, což beru jako velké pozitivum. Ahasver umí výborně pracovat se spádem nahrávky, která naprosto přirozeně propojuje rytmicky složité pasáže s lehkou (opravdu lehkou) melodikou, rychlé části s těmi pomalejšími, a to všechno kočírují s jistotou panského kočího. Když o tom teď přemýšlím, jsem vlastně docela překvapen, jak mi ta deska sedla.

Jakkoliv muzika je to skrznaskrz současná, tematika kapely sahá do dávné minulosti, o čemž mnohé napovídá už sám její název. Postava Ahasvera coby do soudného dne bloudícího Žida se prolíná kulturními dějinami už pěknou řádku století a jak k němu došli zrovna tihle Frantíci vyznávající svým způsobem extrémní muziku, může být otázkou za pět bodů za domácí úkol. Můžete o tom přemýšlet a dokonce můžete něco vymyslet – já nevymyslel nic. Poslech Causa Sui mi to nijak nekazí.