Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Aherusia - And The Tides Shall Reveal The Traces

AherusiaAnd The Tides Shall Reveal The Traces

Bhut30.9.2009
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Debutová práce netradičního řeckého folk blacku. Zajímavé a hezké pojetí, které nezevšední.

Řecké uskupení AHERUSIA  vydává svou první řadovou desku „And The Tides Shall Reveal The Traces“ Tato kapela se představila před deseti lety vydáním malého EP Whispers Of Moon. V současných dnech se na pulty dostala jejich zbrusu nová deska, která je vskutku velmi pestrá. Celé dílko obsahuje pouhých sedm skladeb. Ty jsou však velmi dobře poskládány a zřejmě s velkou pílí stvořeny. Celek vyznívá téměř monotónně nebýt melodických zvratů tohoto alba. V okamžiku, kdy se posluchač začne jemně nudit, kapela na světlo vytáhne nějakou tu náladovou změnu, která pozmění strukturu písně a tím pádem opět zaujme. Z díla čiší důraz na bicí nástroje. Zastupují zde jakousi mocnou mašinérii bojovníků, kteří udávají tempo a sílu celému regimentu. Jsou honosně nazvučeny a jejich pasáže místy vyznívají, co by nějaký pochod. Dobrým prvkem v hudbě zůstává lyra, která obdařuje počin o velké plus. Důležité je zmínit se o tom, že skupina si poněkud odpustila práci s texty. Jednotlivé skladby v sobě skrývají velmi malé množství zpěvu. Jedná se tedy téměř o instrumentální album. Nevidím v tom nic, co by bylo na škodu, jelikož tímto způsobem pak dobře vyznívají melodie a nálady. Kapela tak ukázala svou hráčskou zručnost.

 

Otvírák desky je píseň Birth Of Immortals, což je novější verze starší skladby uvedené již na o deset let mladším EP. Druhý kousek začíná na výše zmíněnou lyru, která dává písni dobrý punc. Skladba samotná v sobě obsahuje plno zvratů a vyznívá vcelku honosně. Trojka Methexis od samého začátku oplývá melodiemi a vydařenými pasážemi. Dalším znakem zůstává minimum zpěvných ploch. Určitě bych uvedl mouchu, kterou jsem poněkud těžko strávil. Totiž v pátém kousku Archangels se od druhé minuty a zhruba třicáté vteřiny objevil monolog. Ve skladbě vytváří jakési intermezzo. Nic, co by nějak výrazně vadilo, ovšem tato vsuvka končí až ve čtvrté minutě a dvacáté vteřině. Tudíž se jedná o téměř dvě minuty dlouhý monolog s kulisou hudby. Opravdu nepříliš povedená náplň. Závěrečnou skladbu vytváří To Our Ancestors. Začíná pomaleji a v podstatě celý její charakter je odlehčenější a pomalejší, než zbytek desky. Vytváří tak zajímavý závěr desky. Po necelé hodině album utichne. Jistě, že se najdou tací, kterým se dílo bude zdát nestravitelné a jeho obsah tak víckrát neokusí. Ovšem já jsem názoru, že k této desce se budu rád vracet. Však je to také první řadovka této kapely, tak uvidíme, jak se vytáhnou příště.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky