Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Airbrusher, s nadhledem a slabostí pro vše elektronické vedený projekt Františka Štorma, před pár týdny vydal své druhé album Dirndl To Go. Zanícení fans Master's Hammer dobře ví, odkud vítr vane. V roce 2007, tedy v období, kdy kultovní kapela již dlouho strádala a nebyla aktivní, vydal František pod pseudonymem Airbrusher debutové album. K experimentům s elektronikou a novým výzvám postupně vedené Mistrovo kladivo odpočívalo, aby tyto pohnutky autor ventiloval skrze nový projekt. Pak přišel rok 2009 a návrat Master's Hammer v podobě Mantras. A následovala série dalších alb. Teď ale hlavní kapela opět dříme, a tak se František pro svou potěchu rozhodl obnovit činnost Airbrusher a po letech s ním poslat ven jeho druhé album.

Ale počkat! Ještě bych na tomto místě vzpomněl dvě různé nahrávky, které mi při poslechu Airbrusher samovolně přijdou na mysl. Tou první je album Formulæ, což byla kombinace Františkových a Necrocockových specifik a jako taková vyšla výborně. Experimentální lahůdka, která pobavila, a když už se zdálo, že poklesle vrávorá a její mizerný elektronický kolovrátek prská z posledního, vždy to bylo se šarmem. A jako taková mi tahle deska zůstala v paměti - jako šarmantní universální mechanismus. Vracím se k ní, co to jen jde. Vedle ní bych ještě zmínil Mortal Cabinet, projekt tří hudebních odlišností v sestavě Štorm - Hauser - Řezník. I ten z domácích poslechových pikniků vyšel jako ten, kdo vyhrál. A nejspíš to bylo tím, jak každý z interpretů na desku autorsky přispěl.

Co dnes mistře maluješ, když kaboní se časy...?

Vedle Formulæ a Mortal Cabinet vyznívá Airbrusher trochu obyčejně. Bráno tedy čistě po hudební stránce. Šťavnatost a atmosféra je studenější, byť je i Airbrusher volný jako pták a neklade na sebe žádná omezení. Jakási sterilita ovšem desce patří a mělo to tak být. Dirndl To Go je netradičně zpracovaný elektrometalový volnomyšlenkářský úlet, ovšem v typickém pojetí autora a jeho zhudebnělých vizí. To nelze hned v prvních sekundách první skladby přeslechnout. Kdo však potřebuje napovědět více, může si představit experimenty MH v ještě vyšších otáčkách na téma nezkrocená elektronika v riffující vlně kytar. A co je podstatné, ať si také představí nápady a pohnutky mistra bez zásahů zvenčí. Elektronika Františka Štorma osciluje mezi prvky EBM a přímočarých experimentů se zbytky novoromantismu, jde tedy o jakýsi mix tvrdší elektrárny s tou atmosféričtější. Ale jsou tu i místa, kde víc vyskočí kytary, aby si múza plastikova trochu dáchla. Jako například ve skladbě Pod převislým břehem, kde dominuje rocková kytara.

I doprovodné vokály si František obstaral sám. Plní zde funkci mechanického Toma Necrococka, ale je to spíš jakousi chlípnou naléhavostí, jinak za vším hledej Františka a jeho vokální (a)efekty. I ony jsou na Dirndl To Go pohlceny mašinkami a proměněny v robotické kňourání. Rozdíl mezi Tomem a Františkem lze však snadno rozpoznat. Urinální dobrodruh je v čistých chorálech opravdu přesvědčivější, Franta místy zní jako mechanická gender bytost z podmáčených travin jihočeských rybníků. Můj problém na tohle téma ale zní jinak. Ony mi ty hrdelní kreace zas tolik nevadí, ale na můj vkus je jimi deska přesycena, v tomto směru bych volil skromnější přístup. Navíc když už se hudba rozhoupe do opravdu lukrativní polohy, je poměrně často rozbíjena kvantem těchto podivných vokálů.

Odbýt album tím, že jeho hudba neuráží, to je tak maximálně na facku. Pořád se ale budu bavit v rámci určitých pasáží, nebo momentů, co se mi opravdu snaží dostat pod kůži. Začaly se objevovat častěji a častěji, ale pak to zase ustalo. Víc jsem tomu nepropadl a myslím, že jsem ani nemohl. Ve vší střízlivosti. Místy je to laciné, prvoplánové a možná i trochu stupidní. Bez urážky. Ta barvitá výstřednost je někdy až za hranou, utopená sama v sobě a bez výhledu ven. Desku ale zachraňuje to hlavní - je dobré se jí bavit a nebrát ji zas tak vážně. Nebrát ji možná vůbec vážně. Texty a výtvarno si znovu užívám na maximum. Františkova lyrika je v našich luzích naprosto ojedinělá a jsem moc rád, že to byl hlavní měrou zrovna on, kdo skrytě vedl mé první pokusy se veřejně prezentovat v jazyce českém. Na to se nezapomíná. A musím říct, že i na novince si texty velmi užívám. Výtvarnému umění sice nerozumím, ale to které tvoří mistr Štorm se mi líbí moc. Tečka. A až teď jsem blbec zjistil, že jsem mohl mít velmi hezky zpracované CD a dal se cestou digitalu. To nedělejte.

Druhé album Airbrusher pobaví a nezarmoutí, ale někdy i jemně poděsí. Finální hodnocení je jen lehce nadprůměrné, ale ona to ani není moc hudba pro nějaké finální hodnocení. Je to muzika pro radost, což je z ní daleko víc cítit, než aby se díky ní prohnala divoká voda a rozmetala zatuchlé hranice hudebních stylů. Je třeba to brát s nadhledem, stejně jako to bere autor. A k němu se váže respekt i v té chvíli, když se jako posluchač tvářím tak ňák napůl v úsměvu a skrz koutky cedím "todle fakt ne".