Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ajattara - Murhat

AjattaraMurhat

Victimer3.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nadhled, pivo, Finsko, lesy, Korn, noc, black metal, žádná křeč

Netrpělivost narostla poté co AJATTARA v předloňském roce vydala hodně experimentální album ''Noitumaa''. To dokázali skousnout jen opravdu otrlí jedinci. Víc než snahu o progres, byla z desky cítit jen snaha šokovat za každou cenu, tedy i za cenu neposlouchatelnosti. Tehdy jsem postupoval dle známého instinktu - hodit do koše - vysypat koš. Návrat na scénu v podobě novinky ''Murhat'' naštěstí zahnal myšlenky podobné vylitému pokusu o šamanství kdesi na chatě hluboko ve finských lesích. ''Murhat'' zní přesně tak, kde jsem si AJATTARA přál znovu slyšet. V poloze, která je jim nejbližší. A tou je hutný temný metal, vonící modernou, jednoduchostí a až rollující prostotou. K tomu přidejme nepostradatelnou rodnou řeč, pohodu, nadhled a nějaký ten likér.

 

Novinka zní nejdospěleji z celé diskografie, je melodická, ostrá, vzteklá a je schopná dýchat pomocí soudobých riffů. Nezaměnitelný Ruojův (Passi Koskinen, jinak dobře známý z minulosti Amorphis) ukřičený vokál je vedle zjevné snahy o pestrost hlavním pohonem nových AJATTARA. Kapela jež byla dříve poměrně často nařčena ze záludné monotónnosti se vydáním nové nahrávky (byť ta plyne stále podobným korytem) snad alespoň malou měrou těchto označení zbaví. Novinka je rozhodně povolnější v použití různých prvků a melodií, které ruku v ruce se správným návodem k použití, vše ženou o něco výš. Z ''Murhat'' mám skutečně dobrý pocit, velmi často jej využívám, zejména jako pomocníka při ranní totální neprobuditelnosti.

 

ajattara

 

 

AJATTARA je energie zlého démona procházejícího se ve finském polesí, pijícího vodu z jednoho z tisíce jezer a přitom všem otevřeného novým vlivům. Název kapely je spojen s finskou mytologií, jejich hudba v roce 2011 je pak věrna datu svého stvoření. V tomto případě jsem nenáročný, tudíž spokojen.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky