Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Akhlys - House of the Black Geminus

AkhlysHouse of the Black Geminus

Garmfrost16.8.2024
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Na House of the Black Geminus lze pohlížet optikou rozvíjejícího se alba Melinoë.

Když jsem si zpětně četl Sorgovu recenzi předchozího alba amerických démonologů Akhlys Melinoë, uvědomil jsem si, nakolik je moje vnímání okoralejší, než jeho. Tam, kde on vnímá Melinoë jako zlo a zvuk hlukem, tam já cítím citlivou práci s detaily a zhmotňujícími vizemi psychologicko-okultního jedince. Akhlys sleduju už od jejich druhého a zatím nepřekonaného The Dreaming I, které mi učarovalo tím zlem, na které citlivější kolega upozorňoval v případě mnohem vznešenějšího díla Melinoë. Tam se mistr a pán jednoho z nejjedovatějších hlasů na planetě, Naas Alcameth, doslova vyřádil. Za pomocí bubenické entity Ain vytvořil surrealistickou malbu snících hlubin. Do té doby mě mrzelo, že se už nevěnuje Nightbringer a rozmělňuje své nápady do množství dalších projektů. Všechny byly výborné, ale už to vypadá, že Akhlys se stal jeho hlavním prostorem, kde plně realizuje své umělecké i duchovní představy.

 

akhlys

 

Dalším potěšujícím prvkem, je přítomnost Nox Corvuse, který Naas Alcametha doprovází od dob Nightbringer. Objevil se i v Bestia Arcana či Aoratos. Jeho kytarové vstupy výtečně doplňují či lépe řečeno obohacují kytarové orgie pana šéfa. Na House of the Black Geminus lze pohlížet optikou rozvíjejícího se alba Melinoë. Je zde mnoho důvěrně známého. Máme tady i obdobnou barvu zvuku, podobnou práci s gradující atmosférou evokující solární bouře. Na novinkové nahrávce nalezneme však mnohem více variabilnějších tempových expresismů. Místy se vracíme k tajemnému ryze dark ambientnímu debutu Supplication. Ovšem jen v náznacích. Black Geminus, skladba, v níž se v ambientu ocitáme nepřipraveni, prochází jinými stezkami, než jsme byli zvyklí v minulosti. Black Geminus je hrou s hlukem, tedy noisem a soundtrackoidním citem pro momentální záběr.

 

Zkušeného i neznalého posluchače vydává na milost a nemilost vlastních představ. Aby se vzápětí nechal utopit zřejmě nejkonkrétnější skladbou desky - Sister Silence, Brother Sleep. Konkrétní myslím zvukem i dojmem. Také se kolem nás omotává jako zlá noční můra, avšak je nám jasné všechno, co se s námi děje. Naproti tomu úvodní dvojice The Mask of Night-Speaking s pozvolným nástupem a následující výplach Maze of Phobetor, nedává mnoho prostoru k rozkoukávání se. Tím, kdo nezkrocené kytarové orgie soustřeďuje a dává jim směr, je třetí v sestavě, vynikající Eoghan. Jeho výbušné bicí plné perkusí, přechodů, činelů a bestiálně rychlé dvojškapky či hajtky jsou stejně jako jeho baskytara přísnými rytmickými středobody, díky kterým má rozmáchlá kreace House of the Black Geminus smysl, řád a děj.

 

 

Skladby jsou epické a rozměrné. Působí mnohem obšírněji, než by se s pohledem na stopáž House of the Black Geminus mohlo zdát. Akhlys na své čtvrté desce dávají všem na pamětnou, že našli svoji cestu, svoji tvář. Ta už není temná jako na Supplication, ani extrémně zlá jako na The Dreaming I. Tvář paní z přední obálky, která nám tolik naháněla hrůzu, je schovaná v igelitu či co to je. Její škleb mi chybí, ale zároveň se mi aspoň nebudou zdát tak hnusné sny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky