Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 16. 6. Akhlys + Naurrakar + Sól v Café v lese

Je skvělý, že dobrej metal už k nám vozí i někdo jinej než ten jeden jediný dosavadní pořadatel a člověk tak získá třeba možnost sledovat zmatenýma metalistama zčernalou vyhlášeně hipsterskou ulici Krymská, v jejímž klubu Café v lese se koncert překvapivě odehrával. Také jsem se několikrát během večera bavil představou, že kdyby se osazenstvo protější queer kavárny vystřídalo s tou bandou černokněžníků v o dvě čísla menších bu-bu-bu tričkách, tak málokdo by poznal, že je něco jinak. Každopádně kapacita koncertu byla naplněna do posledního kreténa, takže jsem musel u vstupu vyhrožovat tím, že pokud mi neprodají podpultovej lístek, tak to tam rozmlátim na sračky!!! (Doslova jsem řekl "Dobrý den, mohu prosím koupit jeden lístek?" a pán odpovědel "Ano".) Potěšila mě starost, abychom se klucí o sebe příliš netřeli, kdy mi nějaký hoch ochotně vzal batoh takřka ze zad a schoval ho do skřínky, aniž by za to chtěl byť jen pohlazení. Přitom nedávno někde jinde jsem cáloval skoro kilo za šatnu.

Jinak samozřejmě bylo horko, hnusno, našlapáno, ale co se dá dělat, Sól už hrají. Ještě jsem neměl moc možnost je slyšet z nahrávky ani naživo, takže mě překvapilo, že je to celý něžňoučký jak pláč nad studánkou. Samá roztoužená kytarová vyhrávka a atmosféra náctiletého soužení, která mi přišla vzhledem k atmosféře zbytku akce až komická. Zato následní Naurrakar definitivně splnili má očekávaní agresivního prasopalu, který neustále balancuje na hraně takový tý správně vagabundský debility a blackový marnosti. Všechno myslim jako klady. Ty songy šíleně sypou a kdybych měl na to povahu, dělalo by mi asi problém někoho po jejich koncertě jen tak z plezíru neumlátit kladivem. Navíc naživo mají perfektní nasazení. Plynový masky zůstávaj na ksichtech po celou dobu koncertu, ačkoli v tom vzduchu se pod nima musej dít fakt strašný věci. Zpěvák mává oprátkama a zjevně bojuje celou dobu s potřebou něco/někoho rozmlátit, zkrátka tyvole já zjišťuju takhle jak o tom píšu, že jsem z jejich setu regulérně nadšenej.

Z nějakého záhadného důvodu netrpí Café v lese na fízlhodinu, takže všechny sety trvaly utěšeně dlouho a byly mezi nimi příjemné prodlevy, během kterých jsem do sebe spokojeně ládoval plechový bráníčky z protější večerky, protože na ty craftový spešly už taky nejsem pořád zvědavej. Alespoň jsem se tak propil k drzosti prorvat se u Akhlys až dopředu, protože prostě půlka jejich hudby je prostě o tom perfektním debemurťáckém zvuku. A opravdu se podařilo nasimulovat jejich specifickou ocelovou kouli hluku, jak to jen možnosti dovolovaly. Akhlys jsou naživo nepolevující, prakticky absentují mezery mezi písněmi, nikdo se s nikým nebaví a kdyby bubeník byť jen na dvě vteřiny slevil z blast-beatu, tak okamžitě letí z kapely. S tím se ale váže i to, že po nějaké době byl koncert až vyčerpávající, což nabízí sice možnosti uvrhnout se v sonický trans, což mám obvykle rád, ale tentokrát tomu bránil ten narvaný klub. Přesto to byl velmi vydařený koncert v mém velmi oblíbeném prostoru, ze kterého jsem vycházel spokojeně opocený a polohluchý. A jsem rád, že se tomuhle relativně čerstvému promotérskému týmu takhle zadařilo.

// 23. 6. Yoo Doo Right + Mancy Sono v Punctu

Vostrý kytary v Punctu já ráda, takže pozvání na kanadské pošťáky Yoo Doo Right na páteční večer se odmítnout nedalo. Když velkoryse pominu to, že patří do kategorie kapel, u nichž si z opakování jejich názvu snadno připadám trochu jako kretén. Ale prý je to podle starý dobrý dvacetiminutový písničky od Can, tak jim to nechme. Každopádně o obou příčinách onoho pátečního večírku jsem nevěděl zbla nic, Yoo Doo (ech) se mi zvukově při krátkém domácím poslechu blížili trochu plochám známých od Godspeed You! Black Emperor, takže batoh byl sbalený prakticky ještě dříve, než mi ve sluchátkách dohrál první song.

Pražští Mancy Sono odpálili večer s příjemnou vehementností. Rytmická kytarová garáž se synťákem, bez vokálu, zato celkem agresivníma bicíma valila intenzivní mnohaminutové tracky se sympatickou schopností propojit hudbu, na kterou se dá přešlapovat, s obrazotvornými zvukovými krajinami. Trochu si nerozuměl akorát onen malý pokojíček Puncta s tím, že bicí stály hodně na usilovném třískání do cimbálů, čímž si na sebe braly více pozornosti, než dle mě měly. Ale jako úvod do světa Mancy Sono to na mě zafungovalo perfektně, leč já mám prostě tyhle kytarový hluky rád.

Yoo Doo Right hned při prvním songu, který byl právě z nového alba, potvrdili, že ty Godspeedy prostě z hlavy vyhnat nedokážou. Ona píseň se sice jmenuje Say Less, Do More, ale v mé hlavě je to prostě Bosses Hang Tribute with Love z emperořího alba Luciferian Towers. Ještě že s tím nemám vůbec žádný problém. Byla to přesně ta dávka pozvolných, intenzivních gradací, ve které se dá v tom potemnělém prostoru tak hezky zapomenout. Kapela hraje čitelně, sic ve svých materiálech straší nekonečnou kombinací žánrů, postupů a inspirací. A ta specifická rodinná atmosféra Puncta umožnila s ní příjemně splynout. Týpci se po akci navíc projevili jako nadšená sympatická banda (a bubeník vypadal jak Rust Cohle z první série Trve Detectiva), takže jsem se s nimi domluvil, že když se zamyslí nad přejmenováním, tak si koupím jejich plakát. Ten jsem pak někde ztratil, ach jo.

// 27. 6. Jakob Battick + Mhor + Jasnovidec v Punctu

Když někde vidím logo promotéra Kreas, je to prakticky zaručený příslib pohmožděnin, polámaných kostí i sebevědomí. Jak kontrastně pak působí jejich prsty v snad nejněžnějším koncertě, na kterém jsem kdy byl! A v rámci čehož bylo zábavné vidět potichoučku sedět v jednom pokojíčku lidi, které obvykle registrujete, když se na vás někde v kotli řítěj s napřaženou pěstí. Jakým večírkem jim spadnul do klína Jakob Battick, by mě vlastně docela zajímalo, ale vzhledem k tomu, že ten se na poslední desce odkazuje k tomu, že na jednom z jeho tracků jsou nahrané zvony rokycanského kostela, tak tady asi má nějaký zaťatý drápky a ví, s kým spí. (ha teď mi došlo, že ta spojnice je Fluff Fest, dává smysl)

Každopádně první zářez večera podnikl dvoučlenný noise projekt Jasnovidec. Ten splnil žánrová očekávání dvou lidí, kteří po celou dobu vypadají, že se snaží opravit něco, co zní, že hodně potřebuje opravit. Doma si to nepustím, naživo jsem s tím v pohodě, jestli to vrnělo moc doleva nebo doprava, nepoznám a na podobné akce to patří. Cobyne.

Pravá prdel ale začala se setem Mhora, což je normálně jen takový samotinký trpaslík, kterej to dává loutnu jak starej Marigold a odkazuje se k dungeon synthu. Tentokrát měl ale k ruce zpěváka kapely Kurvy Češi a díky tomu se z toho stal prvotřídní lunapark. Kurvočech Hajdula se totiž po celý set choval jako takový ten člen experimentální kapely, který se snaží panicky utajit před publikem (a patrně i spoluhráči), že na nic neumí hrát, takže permanentně dělá zmatené random píčoviny, aby nikoho nenapadlo nad tím přemýšlet. V praxi to znamenalo, že na hlavě měl svítící klobouk František Skála-style, po ruce vyřezané postavičky, zvířátka či co to bylo, které dával do různých kombinací, před ním stálo něco, co vypadalo jak z losování matesa, čímž zatočil tak nějak vždycky, když ho to prostě napadlo a sem tam žvatlal nějaký věci, co měl napsaný na papíru. Jo, pravda, pak ještě několikrát zapískal na píšťalu. Většinou za špatný konec. Ale ona moc dobře nepískala ani za ten dobrý. Tenhle cirkus doprovázel prakticky nezávisle na něm právě Mhor na loutnu, který si spokojeně polehával v měkkém křesílku, hobloval a nic mu nevadilo. Hele, koncert roku, nebudem kolem toho zbytečně chodit. Jak dohráli, měl jsem potřebu si regulérně naházet postavu do Dračáku.

Jakub Battick pak otočil náladu večera někam úplně jinam. Jeho posmutnělé minimalistické písně, ve kterých si většinou vystačí s pár strunama, svým hlasem a sem tam nějakým tím samplem nevyžadovaly nic menšího než totální podvolení, protože jeho koncert byl tak intimní, že bylo slyšet, i když někomu spadla řasa. Pečlivě upravený stůl, za kterým seděl ve své tradiční bílé noční košili, obsahoval jen dvoje malé synťákové klávesy, nějaké ty svíčky, sklenku s vodou a panáka na uzavření setu (se kterým docela vtipně bojoval, když ho do sebe pak vyklopil). Právě syntetizovanými klapkami nahradil pro svůj set pro něj jinak obvyklý strunný nástroj a výsledek pak zněl velmi jako řekněme závěr Lynchova filmu Inland Empire. Zkrátka ambience s něžným, táhlým, výše postaveným hlasem a to vše v délce, která nutí přemýšlet, zdali protáhování některých písní nepůsobí vyloženě jako Jakobova škodolibost. Pokud jste to ale přestali analyzovat, zbyl pro vás uhrančivě uzavřený zážitek.

// 29. 6. Blue Chesterfield + Kill the Dandies + Ida the Young před Crossem

No jo, vzduch voní létem, noci jsou teplé, slunce se vesele směje nad horizontem, holt se musím smířit, že kdo může, dává kapely ven na čerstvý kyslík. Já radši ty kluby, ale takhle alespoň můžu během produkce pálit jednu od druhý jenom z principu toho, že můžu. Ano, je mi devět let. Každopádně za touhle trachtací mě přitáhla potřeba se omluvit kapele Kill the Dandies za to, že si je léta pletu z nějakého důvodu s kapelou I Love You Honey Bunny, kteří jsou chyba. Narozdíl od Dandies, jež naopak stále drží zapálenou pochodeň ducha Moimir's Papalescových Nihilists, které mám tuze rád a jejichž nedávný návratový koncert jsem vztekle promarodil. Ve výsledku to pak byl ale velmi dobře strávený večer díky všem interpretům.

Jako takhle, od tříčlenného country tělesa Ida the Young, které akci zahajovalo, jsem slyšel jen poslední píseň, protože akce musela začínat již v sedm, patrně kvůli fízlhodině. Jako dobrý, ale v sedm končim v práci, tak se laskavě příště uklidněte, nemusíte mít nutně tři kapely za večer, pokud to znamená takhle brzké zahájení. Navíc těm kapelám jasné denní světlo moc nesvědčí, působí často takhle izolovaně, školácky a v případě předkapel i trochu osaměle. A přitom ten poslední song naznačoval sympaticky skromný, leč cílevědomý country potlach s velmi šikovnou zpěvačkou. Píšu si na příště.

Kill the Dandies jsou již dlouholetá ikona něčeho, co bylo po klubech celkem rozšířený v nultých letech (takové to české švédování zahraničních postupů se specifickou drzostí a filmovými aluzemi) a buďme za jejich aktivitu pořád rádi, protože minimálně o hlas Sonji by bylo dost škoda přijít. Na začátku vystoupení to mělo však takovou tu divnou fesťákovou náladu, co nemám moc rád. Denní světlo, trousení se, navštěvníci jen pomalu a neochotně se přibližující od pohodlných sedaček k pódiu, pivo v kelímku a opatrné pokyvování posluchačů mimo rytmus. Rozjíždělo se to pomalu. Naštěstí má ale kapela v kapse docela slušnou zásobu jasně čitelných a ranařských fláků, na které se nebyl problém postupně napojit a jakkoli to vystoupení bylo rozkolísané mezi expresivným rock'n'rollováním Hanka Manchiniho a introvertní rozevlátostí Petite Sonji, působilo i tímto bezprostředně, a to já mám rád.

O Blue Chesterfield jsem věděl nic, ale byl jsem zpraven, ať se připravím na markantní rozkol mezi vzhledem zpěváka a jeho vokálem. A skutečně - ten Jack Whitovský blonďatý andílek se vzdáleně zasněným pohledem do toho mikrofonu chrchlá jak starej Rychnovskej. Prve teda, co to je za kapelu. Hele je tam něco z country, něco z bluesu, dost zpřísněný rockem. Jsou tam klávesy, co často zní jak pianino nebo hammondky. A sem tam ságo. Na ty žánry, který to zastupuje, je to parádně odpíchlý a přesvědčený. No a týpci jsou hrozně sympatický. Takový rozjetý děcka, šťastný z toho, jak můžou dlabat do těch svých nástrojů, u toho pochlastávat Jamesona a kouřit věnovaný cíga, jako to dělají dospěláci a během toho si hrát pak třeba covery Filipa Topola nebo Jay Hawkinse, protože jo. Když přišel čas na křest jejich nové desky Perfume, kapela se přiznala, že ji tedy nemá u sebe ve fyzické formě a někdo zařval "Tak pochčij mobil!". Byl to takový hřejivý lidský moment, pro které všichni ten život žijem.