Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemohu začít povídání o kapele Alas jinak než tím, že připomenu tvůrčí osobnost projektu – Erika Rutana. Zvučné jméno v deathmetalovém hájemství. Už jeho začátky v kapele Ripping Corpse byly skvělé. Později se připojil k veličině jménem Morbid Angel, kde se výrazně podepsal na albu Domination. Následně přichází období, kdy zakládá jednak Hate Eternal a jednak právě Alas. Z těchto dob pochází split album Promo '97 / Engulfed In Grief, které reflektuje obsah prvotních dem obou zmíněných kapel. V následujících letech Erik mimo jiné rozjíždí svou producentskou činnost, přičemž se zapisuje pod nahrávky kapel jako Six Feet Under, Malevolent Creation, Vital Remains, Ephel Duath, Belphegor nebo i Lahar na splitku s Čad. Před několika lety (někdy během covidu) se připojil ke Cannibal Corpse. Jak vidno, velice důležitá a činná persona žánru. My si nyní zavzpomínáme na zapadlý projekt, který má podle mého co říct i dnes.

Další výraznou osobností utvářející tvář téhle kapely je zpěvačka Martina Astner (za svobodna Martina Hornbacher). Ta se poprvé uvedla v devadesátých letech v řadách kapely Dreams Of Sanity (rakouský gothic doom). Později se nádherně blýskla na albu Vovin po boku Sarah Jezebel Devy v mocných Therion, s nimiž nějaký čas působila. To byl patrně největší katapult její kariéry, takže byla zvána jako host do několika kapel a také jako hlavní hlas nového projektu Alas. Těhotenství a rodinný život jí však neumožnily pokračovat a později se už na scénu výrazněji nevrátila. Právě její školený soprán byl tím, co Erik údajně hledal pro svůj rodící se projekt, a právě díky Therion jej konečně našel.

Baskytarista Scott Hornick se s Erikem znal už z dob Ripping Corpse. Studoval hudbu na jedné z nejprestižnějších škol v Americe, což byl údajně jeden z důvodů, proč jej Erik znovu povolal. Později Scott působil v řadách Dim Mak (technický death metal), jehož název vychází z legendárního kung-fu úderu známého jako „dotyk smrti“. Zbývá nám bubeník Howard Davis. Jméno spojené spíše s industriální scénou, jelikož má na kontě spolupráci s Die Krupps nebo Genitorturers.

Říká se, že Erik pracoval na albu Absolute Purity dlouhých sedm let, než byl zcela spokojen. I proto v počátcích kapely střídal spoluhráče. Skladby neustále šperkoval a přepracovával. Nakonec si však plácl s Hammerheart Records. Ale zkusme to vzít popořadě.

V době, kdy Erik pracoval na albu Domination pro Morbid Angel, se mu začaly pod rukama rodit skladby, které se svou koncepcí a komplikovaností do repertoáru takové kapely nehodily. Byly výrazně progresivní, gotické a nesly prvky klasické i jazzové hudby. Sedm let je piloval a obráběl tak, aby nezapadly do koncepce běžného gothic metalu ani symfonického metalu, ačkoliv právě k němu měly asi nejblíže. V bookletu to těsně před děkovačkou doznává slovy: „Jelikož je to moje dosud nejhlubší a nejobtížnější deska, musím vyjádřit svou vděčnost následujícím lidem za to, že mi pomohli dosáhnout takového výsledku.“ Možná právě náročnost a touha po perfektním výsledku způsobily, že se projekt Alas nedočkal následovníka. Jeho činnost utichla s deskou Absolute Purity a na návrat to zatím nevypadá. Přesto Erik nikdy neprohlásil, že by šlo o jednorázovou záležitost. Třeba si někde potají skládá další střípky.

Co vlastně čekat? Vzhledem k tomu, že je autor hluboce ponořen do spletitých vod death metalu a je podepsán pod množstvím brutálních a zběsilých skladeb, takový obraz zde vůbec nenajdeme. Absolute Purity není ani klasickým gothic metalovým dílem, jelikož se zde zpívá výhradně ženským hlasem. Ačkoliv jsme si už uvedli, že Martina disponuje především sopránem, na této desce své polohy barvitě obměňuje. Někde jde o klidné civilní vyznění, jinde o klasický zpěv a pochopitelně se najde i dostatečný prostor pro ono operní umění. Takový hlas skvěle zapadá do komplikované hudby, kterou zde najdeme. Orchestrace a klávesy tvoří rovněž důležitý element, ale nejsou tu pro efekt – slouží především k podtržení podstaty celé desky. Největším a nejsložitějším nástrojem je především kytara. Ta kouzlí nespočet melodií a zakroucených ploch s výrazně progresivním rázem. Rytmické ohýbání pasáží, specifická chrámová harmonie a téměř operní až artová nálada – to jsou specifika tohoto alba.

Není to jednoduchá deska na vstřebání. Neslouží k prostému poslechu. Je to zážitek, ke kterému je třeba se vracet a postupně jej objevovat. Už během první skladby dostanete pocit, že to nepůjde snadno. Přesto bych řekl, že právě úvodní a zároveň titulní skladba je tou nejlepší a možná i nejpřístupnější. Ve skladbách nehledejte klasickou strukturu ani refrény, ačkoliv i takové momenty se tu objevují. V první řadě je třeba přijmout vokální projev, který na sebe poutá pozornost a doslova vás přitahuje. Pak tu cítíte složitou spleť kytarových linek. Nemůže být řeč úplně o riffech, mnohdy ani o melodiích. Jsou to spíše hudební věty a celky, které se báječně prolínají a vykreslují neskutečné obrazce. Rytmická sekce – basa a bicí – se nesnaží tomuto umění konkurovat, ale slouží věci, dodává skladbám údernost a úplnost, takže deska zbytečně nepřekypuje komplikovaností ani nahoněnou uměleckostí. Přesto všechno je to honosné a náročné dílo.

Textová stránka nahrávky nestaví na gotických klišé ani okultních symbolech. Místo nich se obrací dovnitř člověka. Hovoří o bolesti, hledání vlastní identity, či překonávání slabosti. Jsou to spíše filozofické a psychologické úvahy než příběhy. Takže i v této disciplíně album vybočuje z žánrových jistot. 

Pokud vás k poslechu láká přítomnost Erika Rutana, berte v potaz, že tohle je docela odlišný vesmír, než jaký od něj známe. Naslepo by jeho autorství hádal jen málokdo, pokud vůbec. Pokud vás láká vliv a atmosféra gothic metalu, pak jste o kousek blíž porozumění, přesto je nutné si uvědomit, že půjde o jiný zážitek. Orchestrální přítomnost a vazba k tvorbě Therion jsou rovněž dobrým výchozím bodem, ale ani na ně se nelze zcela spolehlivě orientovat. Je to zkrátka unikát a přesně takové desky mám rád. Mají příběh, jsou v podstatě solitérními záležitostmi a mají sílu obstát v čase.