Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V první řadě musím podotknout, že nepatřím mezi hrdé uctívače předchozího alba Kodama. To mi z mnoha důvodů nesedlo, ale nehledal bych v tom nic zvláštního. I s Kodama totiž Alcest oběhli hezké kolečko kolem své vlastní osy a dospěli do bodu, že bude nejlepší dát na pudy a držet se při zemi. Na Kodama se přitvrdilo, ale i tak mi přišlo, že se jde na všechno moc zeširoka a ve vrstvách. Spiritual Instinct je v tomto ohledu dál. Přímější a ne tak košatá odpověď na otázku kudy dál. Kudy a jak? Pěkně bez příkras a instinktivně.

Sotva kdy by mě napadlo, že mi ve srovnání s novými Alcest vytanou na mysli naši Heiden. Dřív jsem to měl hozené v opačném gardu. Každopádně čistě náladově mi první dva songy Les jardins de minuit a Protection přijdou dost blízko těm, které je možné slyšet na AKUNVST, případně Dolores. Nemohu si pomoct. Ale konec tmářské obdočky mimo hlavní recenzi. Alcest jsou pořád Alcest. Nemluvil bych úplně tak o přitvrzení, to je po desce jakou je Shelter jasné ve všech ohledech už na Kodama, ale zkusil bych to cestou víry v sebe samotné. Bez dlouhých hledání a zkoušení co dál. Pěkně jednoduše z nitra vlastní duše, vlastních snů i spředených pavučin v rohu pokojíku. Vždycky Alcest!

Spiritual Instinct není žádnou šlehou mezi zraky, jako spíš klasikou. I když se zdá, že se na vše jde s větší razancí, tak ta časem sestoupí z vrcholu a dočkáme se znovu Alcest bdělých a zasněných. Čeho si na novince nejvíce cením je sázka na pokoru. A je úplně vedlejší, jestli se deska rozohní a vrčí na nás ze tmy svá black metalem opředená varování, nebo se naopak stáhne do ulity a tiše šeptá. Zraněná a plachá. Novinka je ze všeho nejvíc upřímná deska. Přímočará, tajemná ale otevřená, bez kliček a malých hudebních bludišť. Bez zkoušek a efektů, nebo vlastních pochyb. Spiritual Instinct je čistá esence Alcest.

Svižný začátek určuje celkvou tvář alba, protože i přes lenivější Sapphire v následující L'île des morts se pořád slušně šlape plyn na podlahu. Při tom všem jsou však Alcest pořád plni náladových poletování v prostoru. Těch typicky nostalgických návratů ve stylu útržků z dětských let a cupitání vedle maminky z dob, kdy to byla kočka k pohledání. Bez toho by to ani nešlo. S pouštěním paprsků a celkově křehčí polohou kapely se na to jde opatrně. Tyhle parametry v podstatě splňují jen dvě poslední skladby, přičemž ta titulní je jako jediná na albu víc rozteklá do stran a v podstatě jediná "kodamovitá". Což je vzhledem k její jmenovitě určující roli trochu úsměvný postřeh. A Le miroir? To je čistá balada, která v rámci sledu alba prostě musela přijít. Jinak by hrozilo, že bychom měli k dispozici až moc na kost ohlodané Alcest, a to by se možná ani neslušelo. Takové si dáme třeba až příště...

Novinku Spiritual Instinct vidím v rámci trasy, kterou Alcest ušli, zavěšenou hezky vysoko. Určitě nad Kodama a nad Shelter a řekl bych, že i nad Les voyages de l'âme. Tedy vedle prvních dvou alb, těch málem posvátných. A nečiní mi to zrovna velký problém. Není to totiž problém, ale radost.