Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A to nebylo vůbec špatně (ostatně Opeth můžu v jakémkoliv ročníku), i když za sebe přiznávám, že na novou tvorbu jsem byl zvědav podstatně víc. Tomuto pohledu do historie kapely vlastně nahrávalo i nazvučení koncertu: tvrdé, metalové a oproti předchozím Alcest velmi nekompromisní. A jedním dechem dodávám, že i povedené. Po dlouhé době jsem strávil koncert bez špuntů a ráno jsem měl v hlavě čisto a jasno.

Opeth zahájili svůj set někdy kolem deváté večer a prvními dvěma songy respektovali plachtu s motivy nové desky za sebou. Eternal Rains Will Come a Cups of Eternity byl skvělý úvod, zahraný s naprostým přehledem, i když právě ona razance nazvučení (hlavně u klávesových nástrojů) a rychlejší tempo lehce ubíjely křehkou podstatu obou skladeb. Už v této chvíli mně mohlo dojít, že směr koncertu povede nazpět… A taky že vedl, třetí Bleak byl skok o třináct let a pokračování probíhalo v podobně záporných číslech. Došlo na Still Life, Morningrise, Deliverance, Damnation a aktuální Opeth připomněla snad už jen jedna skladba a návrat k Heritage v podobě Devil’s Orchard (vůbec bych neřekl, jak je to ve své podstatě tvrdá skladba).

Všechno dohromady trvalo bratru přes dvě hodiny, bez úlevy, bez kompromisů, bez zaváhání. Mohl bych tu vypisovat všechno možné, ale ze všech pozitivních dojmů zmíním pouze dva, pro mě zásadní. Za prvé mě Opeth překvapili, resp. potvrdili očekávání, že jde o velmi šikovné muzikanty, kteří hrají mistrovsky a s přehledem. Studiová práce proto není žádná chiméra a živá prezentace byla velmi přesvědčivá a na úrovni. Snad s výjimkou čistých zpěvů páně Åkerfeldta ve vyšších polohách, do kterých se mu moc nechtělo, a ze kterých měl očividně sám respekt. No a za druhé jsem byl mile překvapen právě z Åkerfeldta a způsobu, jakým se zhostil role frontmana a moderátora celého koncertu. Nenuceně, vtipně, v dobrém smyslu zábavně a sympaticky. Ve srovnání s Neigem, který vypadal, že se při každém potlesku uteče schovat do backstage, bylo vystupování Åkerfeldta přesně takové, které posouvá koncert o level dál a činí z něj zážitek, na nějž se těžko zapomíná.

Samozřejmě ještě pár slov o Alcest. Z předchozích řádek jste možná nabyli pocitu, že moje mínění o jejich koncertu není kdovíjaké a do značné míry tomu tak i je. Předně - zařazení téhle kapely před Opeth jsem uvítal, jejich muziku v období Souvenirs d’un autre monde a především Écailles de lune mám hodně rád a pokud mám výhrady, tak až s novým směřováním a unylostí Shelter. Obdobně na mě působil i koncert, při návratu do kytarově ostřejší historie jsem byl doma, při nových skladbách jsem stál nesměle přede dveřmi a bál se vstoupit. Pozitivním dojmům nenahrávalo ani lehce zakřiknuté vystupování a už vůbec ne poměrně mizerný zvuk (nedokážu posoudit, jestli šlo o něčí záměr, či nikoliv). Neboli od Alcest jsem čekal mnohem víc, protože jejich jméno a hudbu mám ve velké úctě.

Na úplný závěr (už to bude) pár drobností, které by snad za zmínku ani nestály, kdyby právě ony netvořily rámec pro všechny ty zážitky popsané výše: nekuřácký (alespoň) hlavní sál, dopředu daný a následně dodržený harmonogram večera a absence nesmyslného počtu otravných předkapel. Nekuřácké prostředí nás aspoň o kousek posouvá do civilizované Evropy, dodržený harmonogram je vizitkou pořadatele a dojíždějícím umožní stihnout naplánovaný spoj bez nutnosti odejít před koncem koncertu, a při absenci předkapel zbývá dost sil a pozornosti na to, kvůli čemu člověk skutečně přišel. I v těchto ohledech večer a zážitek na úrovni.

Autorem fotografií je Tomáš Šrejber, jehož celou galerii z koncertu můžete prohlédnout na stránkách The Aardvark. Děkujeme

Na koncert byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace pořádající agenturou Obscure Promotion.