Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnes bych se rád rozepsal o experimentální bandě Algiers a jejich druhé a zatím poslední desce, co mnou poměrně zamávala. V pozitivním smyslu slova. Algiers jsou divokou a odvážnou kapelou, kteru mávají silné emoce a která pojí zdánlivě nespojitelné styly pevně k sobě. Naučila mě poslouchat věci, které jsem nemusel, novým způsobem. Druhá strana energie, to je něco jako temná strana měsíce. Věci dělané jinak, intenzivně, hluboko. Předem varuji odvážlivce, kteří by se pustili do poslechu, že tohle je přímo definice nezařaditelnosti a že není lehké přijít s tím na společnou notu. Každopádně mi dovolte přiblížit vám desku, kterou bych označil za velice pozoruhodnou.

Čtveřici Algiers tvoří Franklin James Fisher, Ryan Mahan, Lee Tesche a Matt Tong. Jsou to naprostí cvoci. Navodím zkusmo pohled na tuto čtveřici, která kupodivu drží pohromadě, slepená čímsi záhadným co se doplňuje a "ladí". Franklin je soulový pěvec, ramenatý černoch, který by se klidně mohl svým hlasem zařadit do prvních pozic hitparád. Ale nedělá tak. Poháněn divokostí svých předků, napupmovaný koňskou dávkou agresivní energie a vzteku řve, ječí a hází na plac refrény neuvěřitelné návykovosti. Řekli by jste, že tohle hovádko je potřeba podpořit příjemnou funky linkou, nakopnout to odspodu a je vystaráno. Jenže Franklin James Fischer je obklopen partou podobných magorů, jako je on sám a krom soulové linky tam není nic normálního. Jeho vokální linka je to jediné relativně normální, co se celou deskou proplétá. Krom toho, že zpívá, ještě ovládá obsáhlou řadu dalších nástrojů a tvoří čtvrtinu celého zvukového inferna Algiers. Totiž - místo funky je to post-punk, nasraný až rozpálený do běla (Animals), krutě vyšinutý gospel s jihu Ameriky - vytleskávaný, sborový, svým způsobem provokativní až pošahaný. Takto pojatý jsem ho nikdy neslyšel a na této desce je nečekanou herdou do zad. Už jen to, že se tam hodí. Je to všechno? Není, padlo zatím pouze první jméno. A jen lehce načtrnutý styl z mnoha vlivů.

Ryan Mahan je mladíček s tváří cukrouše, ovšem kouše jako pitbull a rejdí na taneční beaty, až poskakují omalovánky okolo na stěnách. Obstarává obstojně složité basové linky, které střídá s ryze syntetickými rytmy, zpěvem a kytarou. Když čekáte živé bicí, tento nezmar tam napere hrubý a špinavý beat s nasamplovaným pokřikem. A zatočí lidem hlavu. Lee Tesche je post-punker současné genarace. Je to člověk, co zahraje sólo na saxofon a vedle toho se po zbytek skladby ponoří do vypreparovaných částí nástrojů. Nehraje normálně, drhne to syrově a mnohdy jen na pár akordů, kdy moduluje zvuk svých udělátek jako alchymista. U něj nezní nic zcela normálně, je to trochu škrábání škrabkou na brambory o hrnec plný plísně. Temná strana měsíce. Definice nezařaditelnosti. Jeho kytara vypadá, jako by do ní někdo silou narval cedník. Jindy zase používá pouze hmatník, trochu zbytku nástroje na vypnutí strun a krabičku s efekty. Jak moc rozebírá ostatní nástroje, to radši nevědět, možná by ten pohled snad i bolel. Jeho existence je však pro tuto partu nepostradatelná a sedne sem jako rovný k rovným. A všichni současně ohýbají hudbu.

Plná kupa planého tlachání, to prostě musíte slyšet. Ale možná u toho ohluchnete. Čtveřici doplňuje Matt Tong na bicí. Ne vždy je slyšet přirozeně, tady se nehraje podle šablony. Na to zapomeňte. Umí hrát hypnoticky přesně i agresivně, kdy se v dodatečném mixu bicí prohnaly filtrem. Jako stádo blech.

Je nesnadné dostat se k samotnému názoru na desku. Je totiž poměrně důležité sepsat a načrtnout věci o kapele, která je sama o sobě natolik pošahaná a zvláštní, zajímavá, že je nedílnou součástí názoru na poslední desku i samotný názor na kapelu. Opakovat tezi, že to jsou cvoci, už nebudu. Po několika skladbách to pochopíte sami. The Underside of Power je jiná než deska předchozí. Živočišná, plná vzteku a energie. Dalo by se říci, že na podobné vlně byla i deska první, ale tady tomu dala parta zelenou naplno a podpořila to i agresivním vyzněním. Zvuk trhá na kusy, podpořen velkým zalíbením kapely v industriálu, tedy že nikdo nikoho nešetří (především na konci desky). Je zajímavé pozorovat, jak se kapela vyvíjí - první deska byla založena na temném gospelu, na většině stopáže vytleskávaném, lehce strašidelném, pokřiveném. Odněkud tam pronikaly vlivy post-punku a industriálních beatů. Na novotině je každá skladba jinde, ten gospel tam je stále, jsou to ale už jen dozvuky. Převažuje obrovská barvitost, kdy skladby drží strukturu jen na vokálech a jinak se tříští o stěny. Není lehké tomu přijít na chuť, pokud ovšem naladíte svou míru tolerance a snad i náladu (nevím, co vše je třeba) na tento marast, propadnete, asi jako jsem propadl já.

The Underside of Power je od kapely, která má různé směry vlivů. Produkoval (a zahrál si) věhlasný jazzman, člověk velkého vlivu, Adrian Utley z Portishead. Čím více jsem se o kapele dočetl, tím více zajímavé mi to celé připadlo a došel jsem k faktu, že ta muzika je taková z mnoha principů, na kterých stojí uvažování kapely jako celku. Kapela vychází z gotické literatury jihu USA, zajímá se o rituály spojené se spiritualismem, potažmo smrtí. Ruku v ruce přiznávají insipraci filosofií "the Constitutive Other", která se zaobírá jedinečným já, odděleným od tělesného já. Tedy trochu jiný spiritualismus, pořád jsme trochu ve stejném kruhu. Stále je to o smrti a duši člověka, o smrti a její podobě a že i týraná duše jako podstata, je nezlomná. K tomu si přiřaďte industirálem a punkem načichlý gospel se soulovými refrény a máte hodně hrubou představu o tom, jak to celé zní. 

Naživo kapela působí pohlcujím dojmem. Jsou soustředění, utržení ze řetězu, ponoření kompletně do skladeb. Franklin zpívá jako bůh a sází to tam z placu, jednu frázi za druhou a jeho hlas je nepřeslechnutelný. Celé je to ale industriální marš, který kapela drtí s proměnlivou intenzitou. Když si kapelu pozvali do mého velice oblíbeného rádia ze Seattlu KEXP, kteří dělají živá vysilání s kapelami (a točí to na video), Algiers to rozbalili tak, až jsem začal pátrat. Zkuste si to pustit, získáte představu. Franklin řádí jako mladý Reznor, Ran tančí jako šáhnutý DJ, Lee se noří do svých vypreparovaných nástorů a Matt Tong se usmívá. Je to příjemné setkání.

Muziku už poslouchám krásných cca 25 let. Za tu dobu jsem se proposlouchal od extrémních metalových náloží až sem a přemítám, co tahle kapela může říci současné mladé hudební generaci. A zda ji mladá generace vůbec pochopí. Kořeny této kapely jsou hodně hlubuko, uctívají prastaré blues a gospel z jihu Ameriky. To vše pojí na ryze současnou vlnu syntetických rytmů, sami mladí a naladění na dva odlišné světy. The Underside of Power je temnou deskou plnou hněvu a energie; primárně jednoduchá věc, ale podaná originálním způsobem. To mi bohatě stačí na několik dalších let, tj. do další desky.