Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alice In Chains - Black Gives Way to Blue

Alice In ChainsBlack Gives Way to Blue

Michal Z19.5.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grunge není mrtev. Skutečným rytířům, hodných tohoto řádu, chvíli trvalo, než vyjeli ze své pověstné hory, aby zasáhli v dobách nejtěžších. Vynikající album po všech stránkách.

Layne, můžeš začít odpočívat naplno. Tvůj odkaz žije nadále a tvá památka bude s láskou udržována. Nyní už nechej svoji, chemií zdrancovanou duši odpočívat ve věčném klidném přítmí. Po čtrnácti letech je možno s jistotou říci, že Alice In Chains jsou v plné síle zpět. Svůj motor nahazovali do otáček obezřetně, jako restaurátoři dlouho rezivějících plechových skvostů. Nový pěvec DuVall doplňuje hibernující čtyřválec. Náhrada to jest velmi citlivá, s potřebnou patinou, hodící se pro tři přeživší válce, zdemolované po nárazu do syntetické bariéry. William přináší to, co trpělivá mravenčí práce renovátora veteránů. Nová kvalitní součást dokáže rozjet zahálející koráb na smetišti vzpomínek. Navázat na dávnou linii se podařilo s přesností neurochirurga a rozvahou chladného válečného stratéga. Majestátnost s temnou hloubkou a depresivní aurou se daří navodit spolehlivě. Možnost dostat se v čase zpět nabízí comebacková, meziprostorová nahrávka „Black Gives Way To Blue“.

 

Album se nahrávalo ve studiu 606, patřící Davu Grohlovi, který o toto nahrávání velmi stál. Židli producenta zasedl renomovaný Nick Raskulinecz. Mocná kompoziční ruka Jerryho Cantrella vedla k vytvoření nejkytarovější desky v historii Alice In Chains. Kytary se popínavě vinou po celém vašem těle nepozorovaně, až vám vniknou do mozku, odkud už je nevypudíte ani prastarou nirvánou, či návštěvou zapomenuté zvukové zahrady. Skladby jako třeba úvodní „All Secrets Known“ znějí velmi uvolněně a provzdušněně, přesto jakási tíživá aura pod podlahou vás totálně obejme a vtáhne hypnoticky do sebe.

 

První dvojblok skladeb se veze především v tónině dávných praotců metalové zádumčivosti - Black Sabbath. Cantrell dokáže tahat tíživé a těžké riffy, jako je život obyčejného člověka v rozkládajícím se „kapitalistickému“ systému, uměle injektovaném rozličnými dotacemi, jemuž dochází dech a úvahy o nastolení nového zřízení nabývají na aktuálnosti. Vyčarované melodie třeba v „Check My Brain“ jsou nadčasové a probouzí hypnoticky vaši lásku k rozbořenému, polozapomenutému grungi. Naopak „Last Of My Kind“ dokáže ve vypjatějších momentech nakopat zadky všem pochybovačům a vyčistit jim hlavy náramně klenutými čerstvými sóly. Jako by mimozemská cirkulárka přeřezávala jednu planetu vedle druhé. Po bezelstném, vysoce precizním vytahování hřebů z rakví v kryptě grunge, přichází první nadějnější slunnější melodie „Your Decision“. Vyplaví vaše vzpomínky na dětství, kdy vám pramatka mazala čerstvý hutný poctivý chléb máslem a medem bez sajrajtů. Tak jemně a uvolněně se skladba vine, jako ony ingredience pod letními paprsky. Etalonová ukázka, že balady lze dělat vkusně, bez vzniku nechutenství a pachuti. Nádherná skladba, pohlazení od blízkého, návštěva starých dobrých přátel, spojená s harmonickou pitkou neodolatelně aromatických silných drinků, stvořených s láskou k darům přírody a potem.

 

„A Looking In View“ – další zdobně vytesaný, monumentální, hraniční grunge kámen! Více slov netřeba plácati. Jedna temnější atmosféra je překrývaná druhou. Skladba mnoha tváří plná dynamiky a střídání výrazových prostředků, bohatost rytmická i vokální je značně nadstandardní. Alice In Chains jsou mistři nálad a vědí, že temné hřmení vynikne lépe v kontrastu s méně hlučnými okamžiky. „When The Sun Rose Again“ jest příjemným akustickým odpočatím si od depresivních nálad a působí osvěživě před dalšími příboji. Tyto jsou ryze klidné leč přetěžké, evokující svojí lehkostí jiný typ hudby, než ve skutečnosti posloucháte, dokud vše nepřeořou hluboké kytarové brázdy „Acid Bubble“. Koncové zátiší alba se točí především v klidové rovině, plné upřímných výpovědí a opravdových nálad. Nikam se nepospíchá, sází se na naléhavost výpovědi, což jde kapele na výtečnou. Nit vinoucí se z daleké minulosti Alice In Chains nepřetrhli, ani ji neobarvili na modernější odstín. Titulka uzavírající album „Black Gives Way To Blue“ je věnovaná památce Laynea Staleyho. Tklivá osobní rozlučka, kterou podpořil svým příspěvkem návštěvník Elton John na klavír. Sbohem Layne, vítám nové Alice In Chains, kteří svým počinem opodstatnili své současné bytí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky