Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po předchozím albu All Rights Removed, které sklidilo zasloužený úspěch a jež bylo na našich stránkách rozebráno (zde), jsem byl upřímně zvědav, jestli kapele vydrží smutný výraz baseta jako tehdy. Při zpětném pohledu si stojím za tím, že All Rights…  je hodně dobrá deska, ale… Už to přece jen trošku zavánělo nudou, jen se utápět v melancholickém rozpoložení a jeden dva kousky, které by to vzaly trošku od podlahy by vůbec neškodily. Kapela během nahrávání aktuálního alba na svém webu avizovala, že k jistému zdrsnění dojde, což jsem si zapamatoval a nyní ta slova přiložil k vydané realitě.

The Greatest Show On Earth neřeší minuty, skladby se neskromně rozpínají v čase a zanedbán nezůstane žádný, byť třeba nepodstatný detail. Prostoru se nabízí dostatek, protože Airbag nejsou o technických finesách, ale o důkladném prožití atmosféry, která volné okraje pracovního pole prostě vyžaduje. Proto i nyní na rozlehlých plochách melodií dominují spíš poklidné kompozice, jež se zvolna a nerušeně otevírají jako květy. Každá vlající odnož, která se oddělí od nosného kmene má možnost rozvést svoji existenci až k dosažení svého smyslu a nám se nabízí šance pro její dokonalé prozkoumání. Nenáročné a pomalé bicí hru nikam neženou, jen zvolna zabodávají rytmické body do pomyslné, abstraktní mapy, v níž by se bez nich těžko orientovalo. V popředí pozornosti vystupují kytary, jejichž nádherná malba se vrací v tichých ozvěnách a vyplňuje prostor do posledního místa. Hodně se dbá i na akustické pasáže, ve kterých se výrazněji prosazuje basa a najít se dá i klávesový díl skládačky. Zpěv dbá na zachování rovnováhy a s jemnou prací nástrojů se nepřetahuje o pozornost. Dodržuje stanovený kurz a je ho spíš míň než víc.

Tohle vše příliš nekoresponduje s avizovaným přitvrzením, na které jsem čekal. Jen s přimhouřenýma očima uznávám, že otevírák Surveillance (Part 1) se po rozespalém začátku může jevit jako celkem živá záležitost, která slušně odsejpá, ale to je maximum. I její sestry Surveillance (Part 2 – 3) v sobě občas najdou energii trošku rozvlnit parket, ale v celkovém kontextu jde spíš o projevy manických záchvatů bipolárně narušeného jedince. Náhodné výkyvy energie zcela zahluší jemnost ostatních kusů ve sbírce. Tomuto albu, stejně jako minulému, vládne melancholie a klidné rozjímání.

Šest písní hravě zaplní padesát minut, které si musíte pro poslech rezervovat. Pro někoho dost, pro jiného akorát. Já musím přiznat slabé zklamání, snad jsem čekal něco jiného, než v čem jsou Airbag dobří a co už považuji za samozřejmost. Že album dosahuje kvalit minulosti je nepochybné, ale o nějakém výrazném kroku vpřed nemůže být řeč.