Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Alphaxone - Dystopian Gate

AlphaxoneDystopian Gate

Symptom28.2.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Dvě polohy ambientní hudby v jednom balení, průměrnost i sofistikovaná jednoduchost.

Téměř každý se touží nějakým způsobem umělecky vyjádřit a ambient je jedním z těch žánrů, který s náručí otevřenou dokořán zve k účasti každého. Nepotřebujete teoretické hudební znalosti ani zvláštní manuální zručnost. Zvuky vesmíru, nevědomí i jiných míst dnes obstojně generuje nespočetné množství hudebního softwaru a stačí jen zmáčknout čudlík… Přinejmenším některá alba zní jako stvořená jedním dotekem a mohou být vhodnou alternativou (a to zdarma) k placeným aplikacím na vedenou meditaci.

 

Značně obsáhlou diskografii íránského tvůrce Mehdiho Saleha si lze vykládat jako nebývale živý zájem o hudbu, podpořený nehynoucí inspirací. Nebo by nadprodukci mohla mít na svědomí menší náročnost na kompozice daná žánrem. Od každého trochu, počítám. Jisté je, že album mě vtáhlo do děje, který má ilustrovat kontrasty mezi dystopií a sny o lepší budoucnosti mezi hvězdami.

 

Jak už jsem naznačil, album není na odpis a jednička Lost In Moment i dvojka Falling Time přišly se silným apelem opustit na slíbenou hodinu příbytky světa vezdejšího a zakusit dojmy z paralelní reality. Dobrý začátek alba s poměrně sugestivní atmosférou v závěru postupně slábne a možná je to i záměr tvůrce; vytvořit dějovou linku s hutným začátkem jako temnější polohu nahrávky, zvolnění pak symbolizuje trhající se mraky a první sluneční paprsky dopadající do světa posetého prachem a popelem. Tím by byl princip jing-jangu naplněn, souhlasím. Nic to však nemění na hudební stránce věci, které by možná prospěla nějaká ta gradace, otazník a pochyby nad vysvobozením z nižších oktáv, prostě nějaké to grand finále.

 

O sonickou bezchybnost skladeb se při masteringu nestaral nikdo menší než Simon Heath z Atrium Carceri. Svým charakteristickým rukopisem je podepsán i pod grafickou úpravou alba, která futuristicky laděné hudbě slouží výborně. Tak trochu vesmírný ambient může působit fádně a nevzrušivě pro svou zdánlivou monotónnost. Při soustředěném poslechu s chutí prožít alespoň zlomek Salehových myšlenkových pochodů vyplouvá na povrch detail a vrstevnatost. Vrnění syntezátorů a zvukové efekty znějí ztichlým městem omývaným nepřirozeně rudou září na horizontu.

 

Tato hudba vytržená z hluboké noci blahodárně působí na vnitřní klid. Skladby jako Out Of Source a Frozen Light mocně stimulují podvědomí. Šumí, praskají a hluboká klávesová linka zní jako zvuk prvotního stvoření. Nadšení z nového objevu zprvu umírnilo kritické ratio, nakonec s každým dalším dnem poslechu sílil pocit sdělit světu, že tohle je ta pravá deska do končící zimy. Není v ničem převratná ani výrazně nevyčnívá nad své souputníky z řad temné kinematografické hudby. Rozhodně ale splňuje měřítka pro vyšší standard daného žánru.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky