Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jestli se kapela rozpadla v souvislosti s touto špinavou záležitostí zůstává otázkou. Můžeme si jen domýšlet, proč zanikl originální projekt, který ať už se líbil nebo ne, dokázal rozvířit hladinu žánru originálním přístupem a získal si nemálo fanoušků. 

U mě se dílo zpočátku moc neohřálo. Po několika nesmělých pokusech jsem si raději naordinoval lázně a nechal marné snahy přijít mu na kloub. Během roku došlo k několika dalším pokusům, vždy jsem nahlédl trošku hlouběji, po centimetrech jsem se dostával k jádru pudla, ale jako celek jsem to strávil až nyní. Rok práce a tvrdého odříkání, to vám povídám. Vždyť už ten její zvuk je příšernost sama! Věřím, že úmyslná, aby se eliminoval zájem lehkověrné chátry. Tohle je práce pro trvale postižené jedince, kteří už prošli nějaký vývojem a dokázali si v hlavě dostatečně rozevřít kleště tolerance.

Lépe na tom budou posluchači blacku a depresivních záhybů temně metalové hudby, kterým není cizí šílenství moderních směrů, industriálem načichlá špína odpadních stok a sebevražedné myšlenky autorů. Ale ani ostatní nejsou předem odsouzeni k neúspěchu, chce to jen správnou náladu a kapku pochopení. Podivně zní vše na albu nanesené. Od kytar pyšnících se zvukem řezných kotoučů v nejvyšších otáčkách, které řežou stěny tmy na fragmenty až po častou absenci výrazné basy. Do kontrastu s tímto syrovým soundem do nás buší těžké elektronické basy a zpětná vazba, jejichž rezonanci odpružíte až hluboko v patě. To jsou hraniční kameny nahrávky, mezi kterými se odehrává industriálně blackový maelstrom. Celkový dojem je chladný a kovový, jen z něj mrazí. Vše podtrhuje neosobní a sterilní účel desky. Opakovaně mě napadá představa montážní linky, protože s takovým rejstříkem podivných zvuků se běžný občan může setkat jen v nějaké továrně. Střídající se procesy, změna pozic, aktivace strojů, vše se pyšní jiným, ještě podivnějším zvukem.

Jako smyslu zbavený působí „zpěv“ Davea Condona. Co odbývá na base, to vyvažuje zoufalým murmurem a řevem, tolik typickým pro podobná dílka. Z rozjetého marastu vysílá nemocné signály, které se stejně působící hudební stránkou tvoří jeden působivý celek. Jako bych slyšel zbytečného hlídače, který po bankrotu fabriky stále projíždí na kole svým bývalým rajónem a hledá kantýnu. Podpis ztráty jistot a černé budoucnosti. Dočkáme se i čistého hlasu, ale to je natolik vzácný úkaz, že sotva si jej začnete vychutnávat tak zaniká. Jako bílé ovce mezi černými svádí pozornost momenty naprosto se vymykající většinové hmotě. Často ambientní a silně nabasované, plné temných nálad. Nejednou samotná hudba ustupuje do pozadí a slyšíme jen hlas kombinovaný se sporadickými bubny a elektronickým hukotem. Zcela mimo kurs je chmurná rockovka se stále se opakujícími motivy A Remedy And The Fever, která se až v poslední čtvrtině vrací do černých kolejí a dosahuje odpuštění.

Peklo není co bývalo, kdepak ohně a louče. Elektrifikace došla až do spodních pater Hádu, takže v chodbách svítí a blikají elektrické lampy živené tlustými černými dráty. Kvalita nevalná, všude srší jiskry a s měnící se intenzitou okolního randálu koresponduje i osvětlení. Bliká, bliká, až zcela zhasne.