Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Máme zde dalšího zástupce anonymních démonů, co svůj talent halí do roucha tajemna. Španělští Altarage dle kusých informacích tvoří veteráni metalového podzemí a na výsledku je to vskutku znát. Samotný pojem Altarage je nový, trvající pouhý rok. Na kontě mají demo a nyní debut jednoduše nazvaný „NIHL“. Album vyšlo na vinylu a mp3 formátu u věhlasného undergroundového labelu Iron Bonehead Productions, který vydává jeden neotřelý skvost za druhým, a pak na vydavatelství Doomentia Records, které si vzalo pod patronát CD formát.

Monstrózní dávka temného death metalu je posluchači ordinována tzv. šokovou léčbou. Mluvím-li o death metalu, zapomeňte na klasický death. Ani míchanici black/death. Na mysli mám smrtící koktejl záhrobního marastu, kde své místo najde i odkaz na dávné industriální mašinérie typu Godflesh. Mašiny a robotické rytmy ale nečekejte. Vzpomeňte si na chladně strojovou náladu jejich nahrávek a představte si k tomu neuchopitelnost třeba Ævangelist ve spojení se starými Morbid Angel. Také mohou zpozornět ti, kterým se loni líbili dánští Apparatus či kanadští Adversarial. Altarage hrají na dvě strany barikády. Tedy na technickou strunu i tu atmosférickou. Melodie jsou zvrácené, zlé, doprovázené řevem lidskému hlasu na míle vzdáleném. Mohlo by se zdát, že kapela vsadila na okultní strunu, tak tajemně působí „NIHL“. Ale myslím, že takhle jednoduché to nebude. Při poslechu se ponoříme do nelidské roviny podvědomí. Do děsivých záměrů i uvážlivě zlých činností. Kytary jsou s basou zachmuřeně propojené v masívní jednotu brutálního nátlaku. Stejně tak bicí nástroje plní funkci udávání tempa než hráčské ekvilibristiky. Taktéž zvuk je na hranici podzemí a snesitelné čistoty.

Album trvá pouhých 36 minut a délka je využita po okraj. Osmero skladeb vás provede, respektive vás prohodí svým odvráceným vesmírem. Nastaví vám zrcadlo a jestli jste jen trochu citlivým jedincem, dobře vám nebude. Tempo skladeb je pokroucené, většinou se krkolomně střídají blast beaty s padáním do bažin pohřebního obřadu. Drevicet vás rozmotá ve shluku zvuků a dávivého growlu, Altars nabídne thrashová kila, ale ovšem opět stylově tmavá. Pomyslný vrchol má „NIHL“ v závěru. Cultus je brutální ukázka valivé samoty. Nedostanete prostor k nadechnutí, protože vás tento hnus vcucne do tenat jedovatého zanícení.

Ačkoliv je „NIHL“ deskou ryze současnou, pro fanoušky Portal nebo Ævangelist nejlépe vhodnou, pozornému posluchači neujdou esence starého dobrého metalu z období přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kořeny se nezapřou. Zmínil jsem Godflesh a Morbid Angel, ale v pozadí slyším i starou Metallicu. Jen je to celé znásilněné, zašpiněné, snažící se vyrazit do světa po vlastní ose.