Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Am I in Trouble? - Spectrum

Am I in Trouble?Spectrum

Monachos16.2.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps) // bandcamp
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Po mém několikatýdenním „randění“ s albem musím říct, že Spectrum mě baví stále více. Je to upřímná pocta severskému avantgardnímu black metalu, která sice vychází z tradice, ale zároveň se vyhýbá žánrovým klišé a nebojí se jít na trh s vlastní kůží.

Když mi algoritmus nabídl toto album, přiznám se, že jsem ho téměř odignoroval kvůli obalu, do kterého jsem se na první pohled nezamiloval. Ale protože nejsem povrchní a nesoudím člověka ani album podle obalu, stiskl jsem magické tlačítko play a už po pár skladbách mi bylo jasné, že jsem udělal moudré rozhodnutí. A po vyslechnutí celého alba jsem přišel na chuť i tomu „divnému“ cover-artu.


Steve Wiener Spectrum je debutové album one man projektu Am I in Trouble? amerického hudebníka Steva Wienera, který na albu nahrál skoro všechny nástroje včetně 6- a 7-strunných kytar, baskytary, kláves a (téměř) všech vokálů. Šikovný chlápek. Samotný Wiener album popisuje jako milostný dopis avantgardnímu a progresivnímu black metalu ze začátku druhého milénia. Inspiraci čerpal od gigantů jako Borknagar, Solefald či Arcturus, ale zvuk posunul do moderní roviny. Nečekejte žádný tuctový tribute album, ty vlivy zmíněných legend tam jsou, ale celé to zní jinak a velmi svérázně. Nálepka eklektický (black) metal skvěle vystihuje širokospektrálnost nahrávky, kde se na černém (BM) plátně postupně zhmotní všechny barvy duhy.


Jde sice o sólový projekt, ale do studia si Wiener přizval plejádu hostů, díky kterým zní album robustně a autenticky. Jedním z nejoriginálnějších prvků alba je využití příčné flétny. Skladby Yellow a White díky ní získávají folkový a pohádkový nádech, což výborně kontrastuje s metalovou tvrdostí a divokostí. Na tomto místě je však třeba říci, že album není jen o agresivitě či prvoplánové temnotě. Wiener v textech a hudbě zpracovává široké spektrum emocí – od radosti a naděje v úvodní Yellow až po hlubokou negativitu a „očistný křik“ ve skladbě Black. Struktura alba buduje intenzitu od pomalých začátků ve White přes explozi v Red až po vrcholy v Blue a již zmiňovaném songu Black.


Spectrum se odlišuje od jiných avant-garde black metal alb především v tom, že nezdůrazňuje disonanci, temnotu či jazzové prvky, jak je tomu v případě Blut Aus Nord nebo Imperial Triumphant. Wienerova pocta avantgarde blacku je bohatá na melodie, harmonie a nečekané vlivy jako zvuky z videoher či power/heavy metalové linky. Díky tomu je album spíše "bouřlivé a upřímné" než esoterické či okultní. Co se týče vokálů, Spectrum kombinuje harsh vokály s čistým zpěvem, včetně čtyřhlasných vrstev. Zde se Wiener inspiroval přístupem Larse Nedlanda (zpěvák Solefald a Borknagar).

 


Po mém několikatýdenním „randění“ s albem musím říct, že Spectrum mě baví stále více. Je to jedno z těch alb, které se nevyčerpají po pár slyšeních – naopak, s každým dalším návratem v něm objevuji nové detaily, drobné aranžérské nápady či nenápadné melodické linky, které dříve unikly mé pozornosti. Fascinuje mě zejména jeho otevřenost, hravost a dobrodružná povaha, díky kterým nepůsobí jako chladný intelektuální experiment, ale spíše jako živé, pulsující dílo vytvořené z upřímné vášně pro hudbu. Je to pocta severskému avantgardnímu black metalu, která sice vychází z tradice, ale zároveň se vyhýbá žánrovým klišé a nebojí se jít na trh s vlastní kůží. Spectrum proto vnímám nejen jako povedený debut, ale také jako příslib, že o projektu Am I in Trouble? ještě uslyšíme – a pokud si Wiener udrží tento kreativní flow a odvahu experimentovat, určitě to bude stát za to.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky