Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejdříve se ozve hluk a po něm hluboká basová linka. Jako když ledovce dřou o sebe. Kvílivé kytary postupně otevřou nový vesmír, jaký se těžko napodobuje. Jsou slyšet výrazné činely a zvuk je špinavý, hrubý a led se drolí do zpěněných vln. Hlas vystupuje z výšky a stejně jak se přiblížil, zase postupně mizí. Hudba chvíli hladí a neustále válcuje. Je z ní cítit všechno, co bylo již nějakým způsobem definováno a zároveň se posunuje dál. A je tvrdší než kdykoli předtím.

Vítejte ve vesmíru nové desky Sigur Rós, kteří se rozhodli znít radikálně jinak, než tomu bylo doposud.

Při poslechu nové desky si nemohu nevybavit sólovku samotného Jónsiho, nazvanou prostě „Go“. Kveikur je dílo kladoucí velký důraz na rytmickou sekci, ve které měli tito Islanďané vždy velký potenciál (nemohu nevzpomenout na agresivní vrchol alba ( ) z roku 2002). Jónsi tento potenciál zužitkoval na své sólovce a hodně se o rytmy opřel i na nové desce Sigur Rós. Druhou věcí, kterou je třeba zmínit, je jistě ukončení jedné zásadní etapy skupiny – opuštění klávesáka  Kjartana Sveinssona. Ten se zásadně podílel především na minulém albu Valtari, které je silně ovlivněno postmoderní vážnou hudbou a orchestracemi, které znějí trochu jako z jiného světa. Ostatně tohle se ke skupině vždycky hodilo a hodí i v souvislosti s novým albem.

Kveikur zní především nejtvrději a nejrockověji od Takk. Je to vlastně návrat ke kytarovému výrazivu ve své klasické formě. Mluvím tu ale o návratu ke stylu a k výrazu, forma je opět jiná a svérázně osobitá. Prudce noisový náhul album už startuje (Brennisteinn), aby se k němu vrátil kousek za svou polovinou. Hlas je modulovaný, zastřený a kytary drhnou až kdesi pod podlahou. Každá skladba má svou vlastní industriální základnu, plnou ruchů a často až divokých poryvů. Každý zvuk má ale své místo a svou roli. Tady vzniká zajímavý kontrast mezi deskou minulou a deskou aktuální: vše intenzivní bylo ještě nedávno tiché a teď jako by se z šepotu stal řev. Jaká poloha vám sedne lépe, je čistě na vás.

Jak bylo Valtari neuchopitelnou poezií tvořenou z mlhy mezi ledovci, je Kveikur přímočarou rockovou deskou velké sebevědomé skupiny.

Kveikur je odvážnou deskou, stejně jako odvážnou byla deska minulá. Bodovat u posluchačů s tak složitým materiálem, jaký nám předložila kapela minule, to chce mít soustředěné obecenstvo. Ale zatímco minule jste desku mohli postupně vstřebávat a pouštět si ji třeba před spaním, aktuální vás může zaskočit tanečním beatem (Yfirborð) nebo drhnutím kytar stylem, jaký tu už dlouho nebyl (závěr šesté Kveikur).

Knot Svíčky, jak se v překladu jmenuje tato deska, je něčím nepopsatelně zajímavým. Sigur Rós opět ignorují všechny tradiční postupy a jdou svou vlastní cestou. Nepřizpůsobují se nikomu a ničemu. Říkejte si tomu post-rock nebo jak chcete. Nemusíte mít zrovna dvakrát rádi Jónsiho hlas a můžete frflat něco o tom, že se snaží vrátit kamsi ke starým deskám a že už to není ono. Zaposlouchejte se, vykročte si někam do přírody, pryč z davů města. Foťte, jeďte na kole nebo prostě s rukama v kapsách pozorujte hemžení mravenců. Je to vlastně jedno. A ono si vás to najde, protože je v tom až primitivní svůdnost a upřímnost. A to je to, co mám na severských kapelách rád. Jejich hudba vychází z krajiny, která je sama mimo běžné chápání člověka. Z mrazu a chladu, divokých plání, kde vše vychází z harmonie člověka s přírodou.

Pokud se přesto nenaladíte, pak přijdete o jedinečný prožitek zcela odlišné rockové kapely. Bandy, která je velká a ovlivňuje zástupy dalších, aniž by se propůjčovala masám a podbízela se jako laciná děvka.

Ve srovnání lze zapátrat u kapely z těchto krajin podobné, a to u unikátních Hjaltalín. V současné době nenacházím jediného dalšího konkurenta, který by dokázal na rockových základech znít jako z jiného světa.

Dávám 85% ze dvou důvodů: především díky nadšení z desky od skupiny, která ještě nedávno vypadala, že ukončí svou činnost. Důvodem, proč to není absolutorium, je prostý fakt, že cítím stále tolik potenciálu, že se desky "za sto" ještě můžu dočkat. Ke kritice mi na desce nezbylo zhola nic, jedná se v mých očích o precizní dílo, vybroušené po všech stránkách.

Za necelé dva týdny se chystám shlédnout živé podání této desky. Report bude a já se na něj už teď těším.