Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amöbia - Promo 2009 (demo)

AmöbiaPromo 2009 (demo)

Michal Z15.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: V měřítku domácí demo death grind scény nevychází Amöbia s příznivým účtem. Demo je nabité zmarem průměru a otřepanými klišé. Na rozehrátí, nebo pro radost vydané demo, budiž. Ale příslib na velkou fošnu? Amöbia má před sebou velký kus cesty a práce.

Dolní Němčí znám víceméně pouze z jeho folklórní strany, ale vřele vítám, že i v této vsi nastává rovnováha mezi lidovostí a undergroundem. Amöbia je toho jasným důkazem, tam kde víno a slivovička teče litry, i brutální tvorbě pilné slunce prospívá.

 

Zúčastnění hudebníci již v minulosti pobrali nějaké ostruhy v jiných kapelách, které nejsou nijak zmiňovány. V počátcích Amöbia tvrdila vzduch ve zkušebně covery Brujeria. Na „Demu 2009“ se však mračí čtyři vlastní původní songy s českými texty (jeden je anglicky), což působí na mé slechy velmi příjemně. Odvaha použít mateřštinu je velmi sympatická. Texty jsou na slušné úrovni, ponejvíce se přehrabují v neradostných věcech a pocitech člověka. Pojďme na ně.

 

Úvodní šleha „Jeckill“ se do člověka zařízne slušně ostrým zvukem vyrobeným ve studiu Šopa. Skladba se pohybuje v prostředí naprostého death grind tuzemského průměru a mírně nad horizont ji vynáší slušný murmur v mateřštině, který je velmi jadrný a úderný. Bohužel často mám pocit, jako by pánové trpěli neuvolněností. Především kytarová práce se snaží hlavně nevybočit ze standartu pro daný styl. Je to škoda, jelikož stavba skladby i rytmická část hudby přímo vybízí mírně projevit svůj rukopis a otisknout jej více do tažného, ale nijak objevného riffování. Občas nalézám snahy o vhodné změny rytmu a struktury, náznak kytarové mezihry. Celkem slušně povedený kousek, většího efektu by skladba dosáhla vytažením kytar na úroveň vokálu a jejich pořádným vybroušením do „kill“ polohy.

 

Pocit strnulosti vychází i z nekloudně rozvíjejícího „Strachu“. Zpěv je hodně nahoře a kytary opět chybně ustupují do pozadí, kdyby raději řvaly a hnaly zpěv jen lehce nad sebou. Škoda takového chabého dvojspřežení, zde bych co nejvíce zapracoval na budoucím CD. Velmi si cením práce bubeníka, přesto si dovolím být hnidopišský – skladby v některých pasážích vyloženě nestíhají. Rozjetější bicí artilerie by kapelu hnala sviňsky dravě dopředu. Na závěr si pro nás pánové vyšetřili „Retrovirus“ - song to honosící se světovým jazykem. Úvod skladby se povedl, má nádech Black Sabbath nebo Saint Vitus. Bohužel s příchodem zpěvu se vše zvrtne a začnete se nudit, pod pódiem lze jistě zběsile pogovat, na uši v klidu domova to je velmi málo.

 

Demo ochutnávka ukazuje potenciál, kudy by se kapela mohla vydat, zapracovat více na struktuře skladeb, využít nápady, které se tu a tam najdou a zkomponovat nenudící pohromadě držící smrtící kusy. Zatím to jen místy nabírá slušnou sílu, ale častokráte bohužel jen efekt prskavek. Možná dozrává doba vybrat si cestu čeština – angličtina. U mě vítězí česká část materiálu. „Zatmění myšlenek“ - nejlepší propojení hudby a zpěvu na demu. Takže pánové zatlačte na kytáry, získejte více nadhledu a hodně trpělivosti. Jsem zvědav na další ochutnávku „východojižanského“ pojetí extrému, bude-li však nějaká…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky