Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I love the smell of death...

Zálibu ve hřbitovní atmosféře Desecration nezapřou a to už se v ní rochní od roku 1992. Od té doby stačili vydat osm dlouhohrajících alb, ale slovo dlouhohrající berte s rezervou, aktuální fošna slabě překračuje půl hodiny. S radostí předkládají humorně pojaté kouzlo těchto poklidných parků a oáz pro divoká zvířata. Hřbitov v jejich podání je hřiště, kde pes chcípl jen zdánlivě. Všechno není, jak vypadá na první kukačku a klid v okolí prázdné lavičky stíněné smuteční vrbou je falešný. Za starými náhrobky kypí život a účastníci mejdanu se nestydí využít mrtvých artefaktů, které by pro náš klid měly raději zůstat v zemi. Kdo se bojí nebo si není jist, ať se drží cestičky, která jej vyvede ven mezi živé. V patře nad rakvemi se probouzí chlípnost a zvrácený hlad.

Pro svůj piknik si skupinka morbidních komediantů zvolila jako nejvhodnější hudební kulisu jednoduchý, ale pravověrný death, řezaný cákanci trashe podávaný naostro, bez staniolu, který by mu svým leskem mohl probít cestu na výsluní masového zájmu. S trendy a novotami u Desecration nepochodíte. Starý náhrobek je lépe utírat starým, režným hadrem s čilou populací štěnic než saténovou punčochou luxusní prostitutky odvedle. Kapela má v malíku základy řemesla a bez náročných postupů či složitých aranží šíří úchylné poselství do všech zahrad smrti, co jich je po městě. S odzbrojující upřímností přiznávají, že si nemohou hrát na něco, čím nejsou. Jasné jako facka a hledat v jejich muzice víc by bylo plýtvání časem. Přesto nebo možná proto mě album baví a uvolněně si vychutnávám kouzlo hudebně nenáročné, ale upřímné nahrávky. Když není nálada na přesolené, nabušené věci typu Fallujah, Decapitated nebo Gorguts, s klidným svědomím sáhnu po tomhle matrošu.

Na Cemetery Sickness se celkem pravidelně střídají rychlejší pasáže, naplněné po okraj divokou kadencí bubnů, se středním proudem výraznějších melodií. Tučné údery kotlů v kombinaci s ostrým hoblem, splašený cinkot činelu a pak zase bažinatě pomalé převalování strun mezi prsty, tohle všechno se dá potkat často v jediné skladbě. Deska působí příjemně, svěže a potěší jak divoké headbangers, tak klidnější jedince. Velkou zásluhu na tom má vlivný trash, který kapele nikdo neodpáře. Divokost a agresivní nenažranost profukuje zahnívající deathmetalový kolovrátek, s gustem prohání struny po pražcích a řeže je hlava nehlava. Po tolika zahnívajících soustech je to osvěžující a nebolí z toho hlava ani žaludek.

A protože funerálnímu základu nechybí humor a úchylnost, z hrobů kynoucí torza se smějí a sama se nám ládují do pusy. Konzumace zemřelých nepatří mezi běžné záliby, ale pokud se tahle kratochvíle patřičně vysvětlí, může nabídnou právě i vtipnou stránku věci. Ve skladbách jsou zapuštěny zvuky kadaverální hostiny, kopání hrobu nebo násilnění pod opuštěným katafalkem. Vzdálený umíraček v kombinaci s bekotem zbloudilé ovce znevažuje páterův epilog a hlína dál buší do víka futrálu. Je to taková komediální verze Noci oživlých mrtvol.

Každému tahle morbidní hostina chutnat nebude, na to je potřeba mít žaludek, ale na druhou stranu tenhle matroš nepatří k těžkému gore stylu, ze kterého mám i já husí kůži.

Six feet below, my cock starts to grow.

Pokud budete za soustředěného poslechu zkoumat obal a snažit se trefit texty, pamatujte na zlomyslného šotka, který se při tisku procházel okolo. Úvodní skladba Grave Secrets je v playlistu na posledním místě a trošku tak vyvolává zmatky. Další kusy už spořádaně čekají ve frontě a smířily se s posunutím své pozice o jednu níž. Když jsme u toho bookletu, musím přiznat, že větší kýč jsem dlouho neviděl. Snímek hřbitovního porcování a přípravy oběda je jakýsi mix studiové fotky s počítačovou animací a celé to působí tak umělě a dětinsky, že to budí rozpaky. Nebýt solidní muziky, album by šlo rovnou do koše.