Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amplifier - Mystoria

AmplifierMystoria

Victimer17.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Velebte retro s pokrokovým smýšlením.

Ani to příliš nebolelo a AMPLIFIER jsou zase zpátky. Spolu s novým albem "Mystoria", jeho dráždivě hravým aroma a sázkou na zážitky posbírané po velké barevné zahradě domu, co stojí zrovna nad tím vaším. Všechny atrakce jsou připraveny. Můžete se proletět na kouzelném koberci, můžete se dívat skrz černou duhu, říkat si Rocky a vylézt si na křišťálovou horu za městem, kde si o této hoře zkusíte zazpívat. Tedy samozřejmě až se pohoupete v kolébce vaší malé kočky. Pořádek přece musí být, i když si chceme hrát.

 

Nová deska AMPLIFIER, to je víc než cokoliv jiného veselá hra na barvičky s rify, co se nesložitě hrnou ze schodů zahrady, stejně jako se vlní zvony na kotnících umělců. Je to místy až nespoutaná radost. Nekomlikované a volné retro, které ani zdaleka nezní tak staře, jak to původně vypadá. Předchozí zadumanější procházka městem "Echo Street" je vedle roštáckého retra "Mystoria" jako z jiného světa. Tam, kde se řešila otázka, co je to vůbec za okamžik, kdy se mění včera v dnes a kdy AMPLIFIER hleděli do nebe a hledali nepřímé odpovědi přímo od Pink Floyd, je dnes vlastně zahradní párty plná bublinek a všeobecné pohody.

 

"Mystoria" je velmi příjemná záležitost odkazující jak na skládání střípků z psychedelicky rockové učebnice, tak na progresivní pospojování vážnějších nálad. Výsledek je ale spíš dojemně veselý, než meditativně zamyšlený. Když může mít taková "Cat's Cradle" balónky zavěšené na kočárku a vy už jen sledujete jak packy lítají vzduchem, aby jeden z nich zachytily, člověk se přece nemůže mračit na svět. "Bride" je slečínka k zulíbání a když s ní budete tančit na nemožně velké zahradě toho podivně se nadýmajícího baráku nahoře, uslyšíte, jak každý kdo vás zrovna vidí, spontánně zatleská. Až potom trochu zvážníme, až pak se venkovní dovádění trochu stáhne do pozadí. "Open Up" je vážnější a urputnější věcička, ale nic není tak přísné, aby se utíkalo ze zahrady kamsi pod okap. Jen vám trochu zatrne, možná připluje mrak, co zakryje slunce a možná spadne pár kapek. Na to se přece neumírá. Soumrak začne až s "OMG", ale na víc než zakaboněnou psychedelii s přichystaným kotlíkem na zlobivé děti to nebude. Spíš je trochu podráždíme a vložíme do hlavinek pár hádanek. "Crystal Mountain" a "Crystal Anthem" jsou jako spojené nádoby, první potichu a smířlivě chystá půdu té druhé, která se rozjede a znovu ukazuje odvázanější AMPLIFIER. Přitom stále nad věcí. A tak je to po celou dobu alba "Mystoria". Alba, co nenudí, protože to nemá v povaze. Hraje si.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/amplifier%20recka.jpg

 

Novinka pěkně sklouzne do žaludku a vy cítíte, že vám vážně chutnala. Není úplně od věci si dát ještě jednu porcičku, toho se nemůžete přejíst, z AMPLIFIER vám na záchodě nepolezou oči z důlků. Je pravda, že se trochu upustilo od poctivě progresivních témat v oboru bádání a objevování a "Mystoria" spíš čerpá z dat uvedených na již spotřebovaných surovinách, ale proč se znovu nenapápnout, když to pořád má dost kalorií. AMPLIFIER nezklamali, jen si tak plují na tom, co je zrovna baví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky