Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Industriální a dark ambientně zaměření hrůzotvůrci An Axis of Perdition svého času patřili mezi to nejzajímavější, co tato obskurní odnož black metalu nabízela. Vedle Blut Aus Nord podle mě stáli na jejím vrcholu. Po geniálním Deleted Scenes… zamířili s Urfe do soundtracku městského podzemí. Opustili metal, rock, nechali se vést atmosférou, zvuky a mluveným slovem. Je mi jasné, že tím zaskočili nejednoho blackového fandu, mě tím nadchli.

Proto, když hned následující Tenements… vracelo kapelu k běžnějšímu blacku, příliš mě tato regrese nebavila. S odstupem času je samozřejmě jasné, že se jednalo o vynikající počin, jenže kapela se pak na dlouhou dobu odmlčela. Po devíti letech vydali EP Effluvia, které oprášilo stín Urfe. O rok později singl Disturbance in the Perpetual Screen vrací AAOP k Deleted Scenes a předpokládám, že zmateni byli všichni.

Na sklonku roku 2024 vychází dlouhohrající šleha Apertures. Robotický úvod příjemně rezonuje a zneklidňuje. Ovšem hned posléze je jasné, že kapela tentokrát bude příznivější pro „normálnějšího“ posluchače, který má rád počátky kapely nebo Tenements. Tempo je hodně groove, pestré a nemilosrdné. Z hudby vnímám ohlasy starších industriálně metalových veličin. Hlas jedovatě syčí. Zlý a nelidský odér je pryč. Samozřejmě se stále jedná o těžko stravitelné skladby, kterým je třeba dát hlubší ponor a být obeznámen jak s kapelou, tak s podobně laděnou scénou. Dark ambientní vsuvky jsou tím nejzdařilejším, co Apertures obsahuje. The Undercity Await je zlo! Nebo Sewer Lethe! Ale abych byl přesnější, taková Private Acts of Abnegation svou klokotavou hnilobou zasekává drápy do mé mysli pěkně hluboce.

Není sranda vracet se po takové době. Navázat na předchozí tvorbu, pokračovat v ní, nebo ukázat, že se kapela vyvinula? An Axis of Perdition krapet překračují na místě, rozpačitě se poohlíží a trochu se vrací tam, kde byli dobří. Zároveň se zkouší vydat dál, aniž by zatratili minulost. Je to dobře? Špatně? To se uvidí.