Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S novým tisíciletím přichází další nová tvář melancholických ostrovanů. Po atmosféricky doom rockovém období ve společnosti alb "Alternative 4" a "Judgement", dochází k proměně v ještě jemnější a dojemnější tvorbu, kterou bych nazval "akusticko-rockovou" a už ne tolik parazitující na náladách gigantů Pink Floyd. ANATHEMA jako by se dostávala po krůčcích blíž a blíž svým dalším oblíbencům, krajanům Radiohead. Zejména na dnes recenzovaném a následujícím albu "A Natural Disaster" jsou vlivy typické pro Radiohead více jak patrné. ANATHEMA neumřela na krásu "Judgement", ale posouvá svůj rozměr zas o něco dál.

"A Fine Day To Exit" je velmi diskutovaným albem z mnoha důvodů. Jedny z nich jsou zaměřeny na evoluci a neustále křehčí projev kapely a další se pozastavují nad samotnou kvalitou nahrávky. Řeší, jestli si ustupující rockerství sebou nebere také kvalitu písní, dnes více ponořených do španělek a drobných experimentů. Nemyslím si ani jedno. Vývoj takové kapely jako ANATHEMA je zkrátka součástí kapely, jejího vnímání hudby a postupného odkrývání nových, dosud netušených prostor. ANATHEMA není o komerci, není o zalíbení se teenagerům a současné alternativní scéně. ANATHEMA je především o hudbě a svobodném autorství. Že jsem snílek a maluji si zdravou budoucnost jen v pozitivních barvách? Věřte mi, že nikoliv. A poslouchejte se mnou.

Nepopírám, že kvalita písní samotných šla oproti "Judgement" dolů, ale ne natolik, že by se jednalo o odpadní galerii kapely, či nějaký neumětel. Liverpoolským je třeba dopřát zase něco času na usazení se v krapet jiné dimenzi, než na kterou jsme byli my i oni navyklí. Trocha toho vzájemného respektu nikdy neuškodí. "A Fine Day To Exit" šokuje spíš svým obalem, než-li hudební náplní, která se při správně nastavené fantazii dala stejně očekávat. Cover vzbudil mnoho dohadů. Od naprosto nestylového, do melancholie kapely nezapadajícího kusu fotky vnitřku auta, po pohodový a ničím nesvázaný přístup k vlastní image, kde již dávno není třeba tlačit na pilu. Po nahlédnutí do přiložené knížečky se dostaví několik otázek. Třeba to není jen fajn víkendový den k vypadnutí ven. Co ten zmeškaný hovor v autě? Co ta fotka se synem pod volantem? Šli si rodiče opravdu jen zaplavat a utopit tak své problémy běžného dne, zvlášt když se na zadní straně bookletu zjevuje duch syna vydatně vystrašenému řidiči? Osobně to nevidím na první pohled pěkné nedělní odpoledne. Něco se stalo...

Hudebně deska nemá tolik chytlavých momentů a do její duše, kterou má stále velmi hlubokou a plnou emocí, není lehké nahlédnout na první pokusy. Mé dojmy z ní byly věčně rozpačité, kdy jsem uznával stálost a kvalitu souboru, ale nedostávalo se mi něčeho navíc. Tohle neviditelné "cosi" tedy na desce nehledejte, není tam. Časem jsem se ovšem s albem sžil a velmi si jej oblíbil, ostatně jako každé album ANATHEMA. Fakt je, že kdykoli se dostaví nálada na jemné atmosféry těchto Angličanů, většinou šahám po jiných kouscích bohaté diskografie. Vnitřní kouzlo albu trochu chybí, zřejmě se poztrácelo vlivem ne ještě zcela usazeného nového projevu. Málokdy se stává, že je pro mě "A Fine Day To Exit" albem devíti postupně jdoucích skladeb. V minulosti tomu tak nebylo prakticky nikdy. Zjistil jsem, že teprve v posledních týdnech jsem se naučil desku poslouchat, neremcat nad jejím obsahem a prolomil tak ledy, které si vůči mně vystavěla. "A Fine Day To Exit" není základním kamenem kariéry ANATHEMA, není omračujícím direktem zasněných duší, ale je pořád zatraceně dobrým albem.