Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Anihila - Ghetto Gods

AnihilaGhetto Gods

Victimer6.2.2023
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zdálo se, že si podmanili vesmír, ale potom přišel úpadek. Dark ambient Anihila studující nadřazený druh, který vládl prostoru, ale nakonec skončil v troskách.

Vesmírný dark ambient Anihila se připomíná třetí nahrávkou a my jsme znovu u toho. Zvukový mistr Duncan Ritchie se po až hororově znějícím debutu Silent Annihilation na druhém albu Kosmobushir vydal po stopách kolonizačních schopností Sovětského svazu, který si podmanil nejednu novou planetu a asteroid. Oba počiny se lišily jak hudebně, tak konceptem a nejinak je tomu i teď. Anihila díky Ghetto Gods opět hledí do daleké budoucnosti a přitom vzpomíná a sepisuje něco na způsob sonické kroniky. Připomíná existenci a zánik speciálních bytostí, ve které se postupem věků a technologií člověk vyvinul. Jejich transformaci a úpadek. Poté, co se evoluce robotizací mysli naprosto drasticky pohnula kupředu, neexistovaly už žádné limity. Tento nadřazený druh dokázal stavět vesmírná plavidla k obrazu svému a zotročit nespočet dalších druhů po celém vesmíru. Ale pak se vše zadrhlo. Víra se obrátila k otroctví a otroctví zase ke zhýralosti. Začaly se rozpadat celé světy jen díky vrtkavosti vládců, galaxie byly v troskách.


Mezi nebesy jsme se pohybovali jako Bohové, naše víra přinesla vládu. Náš nekonečný dosah a naše nekonečné selhání. Jsme páni zmaru, Bohové ghett.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/anihila%20gods.jpg


Němá hudba Anihila má své kouzlo v tom, jak systematicky hluboce a přitom poslechově příjemně působí. Tento industrializovaný dark ambient není jen tichým signálem vyslaným do dálek, ale zvukově bohatý proces. Není odtažitý, ani jednotvárný. A platí to i pro území druhé desky Kosmobushir, které bylo dané. Zvuk se zde příliš nerozpínal a spíše studoval kosmický progres. Vítězil technologický pokrok a industriální duše, co jej objevovala. S novinkou Ghetto Gods se to má jinak v tom, že první dojmy ukazují na okázalost. Zní epicky, hlučně a naplno předvádí, jak mocný druh svého času diktoval svou nadvládu. Ale není to jen o jednom pocitu. Příběh má svůj vývoj a vývojem prochází i hudba alba. Ty monstrózní zvukové plochy postupem času přestanou dominovat a vystřídá je napětí a soustředěnost. Industriálně elektronické vychytávky. Poslední skladba Skin To Void To Sin And Droid se pak promění v až lehce tanečně laděný epitaf. Všechen děj, kdy mocí postupně prorostl úpadek jako by se rozpustil v hlubokém nekonečnu a všechna bolest přešla v osvobození. A až v úplném závěru přijde poslední připomenutí, že to byla doba epická a zásadní.


První poslechy Ghetto Gods jsou skutečně ohromující. Člověk si pamatuje, jak se poměrně střízlivě choval koncept alba Kosmobushir a najednou má pocit, že je součástí něčeho opravdu velkého. V přítomnosti elektronické definice výrazů jako nadřazený, vyvolený. V tomto je úvod alba We Were In The Heavens Like Gods naprosto oddaný svému názvu. Je to na tento styl tvrdá a významná temnota, do hlavy se vkrade pocit něčeho nad běžné vnímání. Místy to zní až brutálně. Ale není to jen nadřazenost a síla, vesmír Anihila je pořád to nejhlubší místo fantazie, a tak se na povrch dostanou změny prostředí, různé efekty a celková nálada alba. Ta se časem protne někde v bodě epická temnota / náladový propad a deziluze. Postupně se otevírá širšímu prostředí, ale pořád je vepředu pocit něčeho kolosálního. I když se to drolí a podléhá důkladnému rozboru. Ghetto Gods je vůbec zvláštní dark ambient. I v rámci této recenze ho uvádím jako "space", ale je třeba se připravit na celou řadu dalších vlivů. Ten industriální je jasný a očekávaný, ale dopředu se dostanou i výraznější rytmy tvrdé elektroniky. A pokud někdo v komentářích k albu zmiňuje neo-gotický sound, je to rozhodně zajímavý názor.

 


Hudební cestu Anihila sleduju se zaujetím. Jednotlivé dílky (dnes už tedy tři) jsou každý svérázným a pevně drženým konceptem, do kterého se lze bez obav ponořit a obavy přijdou samy až potom. Anihila nás provádí neznámými světy universálního bytí a současně připomíná význam svého jména. A Ghetto Gods doporučím těm, kteří prahnou po zvukově proměnlivém ambientu vzešlém z temnot nekonečna.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky