Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tato recenze ani nebude recenzí, nemůže jí být. V následujících řádcích vás čeká krátké povídání o hudbě, o které snad ani nejde povídat, nelze ji popsat, zařadit ji, nelze na ni použít klasických měřítek a hodnocení, lze ji jenom poslouchat, cítit a vnímat ji téměř mimo běžné smysly. Stojí sama o sobě, zcela stranou ostatních nahrávek a v tomto duchu ke mně promlouvá od první chvíle, kdy jsem ji poprvé zaslechl. Nechci tady uvádět žádná data, fakta a historické milníky; jediné, co prozradím je, že se sešla Anneke Van Giersbergen (zpěvačka Agua De Annique) a Danny Cavanagh (Anathema) a vyjeli na turné; a z jednoho takového vystoupení vznikla deska In Parallel. Nic jiného není potřeba znát, je to úplně zbytečné, nepodstatné, rušící a na výsledný dojem to vůbec nemá vliv.

Zní to skoro jako pohádka, ale jedině vřelá a převeliká láska k hudbě dokáže tvořit podobná díla; stejně jako láska k dětem našim a těm v nás dokáže v dospělém člověku probudit kus fantazie. Od samotného počátku poslouchání na mě dýchá nádherná atmosféra koncertu, uvolněnost účinkujících i posluchačů postupně přechází na mě a já se od první písně stávám dobrovolným zajatcem okamžiku. Připadám si jako v nejkrásnějším vězení, ze kterého nechci utéct, chci zůstat a poslouchat, jsem přitahován kouzlem mocnějším než má vůle; něco podobného se stává jen málo kdy, jsou to vzácné chvíle, kterých v životě není mnoho... O zpěvu obou protagonistů se asi nemá cenu zmiňovat, všichni jej známe, je úžasný a ještě daleko krásněji vyniká právě zde, podbarven pouze lehkou hudební kulisou akustické kytary nebo piana. Tím dostávají Anneke a Danny veliký prostor, kterého využívají do posledního, nejmenšího místečka. Jejich zpěv mě hladí po duši, obtáčí neviditelnou spirálou a pohlcuje, nutí snít i za bílého dne, ukazuje světlo v dálce v tomhle mizerným světě ..... a možná ani není tak daleko. Při poslechu One Last Goodbye, při které se Danny doprovází pouze na kytaru, jsem se málem rozbrečel. Tak silný to je zážitek, tak intenzívně na mě jeho píseň dolehla, tolik je nám všem třeba lidství a laskavosti...

Tahle hudba ke mně promlouvá krásným, laskavým jazykem; není třeba rozumět slovům, ta jsou úplně nepodstatná, stačí mít otevřené srdce a nechat se okouzlovat, nastavit tvář k pohlazení, když se mi nabízí tak blízko... Sedím, píšu, poslouchám, nechávám se stále víc spoutávat neviditelnou pavučinkou a je mi hezky, hezky, jak už dlouho nebylo. Málokterá nahrávka dokáže něco podobného, stačí tak málo a člověk pocítí štěstí...

Jestli to je recenze a nebo není, posuďte sami, já opravdu nevím. Spíš bych zůstal věrný onomu povídání a to ještě ne moc povedenému. Musel bych být básník, abych dokázal obsáhnout všechno, co mi In Parallel dává; a ten nejsem a jeho nástrojů neovládám. Proto vás prosím o shovívavost a spíše si poslechněte všech čtrnácte písní, tato hodinka bude do vašeho života zaznamenána silně a nesmazatelně. Hezký poslech.