Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antares Predator - Twilight of the Apocalypse

Antares PredatorTwilight of the Apocalypse

Sarapis31.3.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: hi-fi Philips
VERDIKT: Kombinace několika řemesel, jejímž výsledkem je zase řemeslo. Poslouchat album mně nevadí, ale pro plnohodnotné zážitky z poslechu si budu pravděpodobně chodit někam jinam.

Že méně je někdy více, to je stará pravda. U Antares Predator (dále jen AP) to platí hlavně v souvislosti s produkcí, která je na můj vkus až příliš přetechnizovaná. Na jednu stranu je chvályhodné, že obal alba plně vystihuje jeho obsah, na druhou stranu mi absence masa a kostí u muzikantů chybí podstatně více, než u příšery na obrázku.

Debutu „Twilight of the Apocalypse“ jsem nakonec věnoval trochu více poslechů, než jsem zprvu předpokládal. Kapela sice vyloží svoje karty na stůl hned, ale s přibývajícími poslechy nemohu říct, že by album přestalo růst. Nejdřív jsem album vnímal jako obyčejný thrash/death/blackový produkt moderního střihu, kterého se na světě rodí jako hub po radioaktivním dešti. S dalšími poslechy se tento můj názor potvrdil, ale musím dodat, že slůvko „obyčejný“ jsem postupně vyměnil za adjektivum „lehce nadprůměrný“. To je na pořádný impakt stále málo, ale pro příznivce těchto žánrových mantinelů je to myslím dostačující doporučení.

Chtěl jsem pozitivně začít muzikou, ale nemůžu si pomoct a musím se v hodnocení nejdřív zastavit u zvuku a celkové produkce nahrávky. Všechno na albu je naprosto precizní. Jak vypadá poměr reálně zahraného a počítačově upraveného, to nechám stranou, v každém případě je perfekcionismus desky spíše ke škodě než k užitku. Kytary řežou a sekají, bicí ničí a bouří, zpěv zuří. Dovedu si tyto vlastnosti představit v přirozenějším zvukovém prostředí a hned se mi sbíhají sliny. Chápu, že tématika odlidštění a konce světa by měla být v rámci konzistence reflektována ve všech aspektech metalového díla (grafika, lyrika, muzika, image), ale z nahrávky na mě působí spíše atmosféra moderního nahrávacího studia, než bitevního pole s umírajícími lidmi pod palbou laserů nelítostných robotů. Zvuk kytar je vygruntovaný do posledních detailů a ořezán o veškeré „nežádoucí“ šumy a průvodní ruchy. Hra na bicí soupravu je neuvěřitelně přesná a rychlá, údery jsou srovnané jak žáčci na přechodu. A zpěv je neměnný a intenzivní, až mě z toho bolí hlava. Vokalista Steffan by měl častěji zkoušet i jiné možnosti svého hrdla a obohatit tak svůj dosud monotónní (a ubíjející) projev.

 


Jak už jsem napsal výše, nahrávka se stylově pohybuje na thrash/death/blackovém území, do jehož končin přináší velmi málo osvěžujících prvků. Zmíněná hi-tech produkce by se dala považovat za jeden z nich, ale v dnešní době už nejde o novum, mnoho kapel se naopak vrací ke „špinavým“ kořenům. Klávesové aranže v symfonickém stylu mají rovněž své průkopníky v hluboké metalové historii. Některé momenty na albu mě navzdory syntetickému vyznění docela baví, např. melodické vyhrávky v druhé „Bbq Epilogue“, inspirované novější tvorbou norských Dimmu Borgir. Ti se na mě v průběhu nahrávky pošklebují celkem často. V promo-materiálech uvedená minulost členů v kapelách Keep of Kalessin či Belphegor má v muzice AP také své stopy. Vzory thrash metalových prvků bych pak mohl hledat například u krajanů Susperia. Tím však odkazy na zavedenější jména nekončí, v pomalé „Sacrament“ je pro změnu dost cítit družina Erika Danielssona. Že by mně to ale vadilo, to říct nemůžu. Hudební výraz kapely je tvořen inspiračními zdroji, které si vzájemně neodporují, takže se to dá zvládnout. V tomto případě čert vem originalitu.

Z dalších výraznějších momentů můžu jmenovat refrén „As Dragons Roam the Sky“, již zmíněnou „Sacrament“ a závěrečný tandem složený z epické titulní skladby a poslední klidně plynoucí instrumentálky „Death“. Uvedené příklady nevyčnívají významně. Jestli mám říct, že je album kompaktní, tak především tím, že se úroveň materiálu drží ve stejné rovině – v rovině lehce nadprůměrného thrash/death/blackového produktu. Víc ani ň.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky