Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že méně je někdy více, to je stará pravda. U Antares Predator (dále jen AP) to platí hlavně v souvislosti s produkcí, která je na můj vkus až příliš přetechnizovaná. Na jednu stranu je chvályhodné, že obal alba plně vystihuje jeho obsah, na druhou stranu mi absence masa a kostí u muzikantů chybí podstatně více, než u příšery na obrázku.

Debutu „Twilight of the Apocalypse“ jsem nakonec věnoval trochu více poslechů, než jsem zprvu předpokládal. Kapela sice vyloží svoje karty na stůl hned, ale s přibývajícími poslechy nemohu říct, že by album přestalo růst. Nejdřív jsem album vnímal jako obyčejný thrash/death/blackový produkt moderního střihu, kterého se na světě rodí jako hub po radioaktivním dešti. S dalšími poslechy se tento můj názor potvrdil, ale musím dodat, že slůvko „obyčejný“ jsem postupně vyměnil za adjektivum „lehce nadprůměrný“. To je na pořádný impakt stále málo, ale pro příznivce těchto žánrových mantinelů je to myslím dostačující doporučení.

Chtěl jsem pozitivně začít muzikou, ale nemůžu si pomoct a musím se v hodnocení nejdřív zastavit u zvuku a celkové produkce nahrávky. Všechno na albu je naprosto precizní. Jak vypadá poměr reálně zahraného a počítačově upraveného, to nechám stranou, v každém případě je perfekcionismus desky spíše ke škodě než k užitku. Kytary řežou a sekají, bicí ničí a bouří, zpěv zuří. Dovedu si tyto vlastnosti představit v přirozenějším zvukovém prostředí a hned se mi sbíhají sliny. Chápu, že tématika odlidštění a konce světa by měla být v rámci konzistence reflektována ve všech aspektech metalového díla (grafika, lyrika, muzika, image), ale z nahrávky na mě působí spíše atmosféra moderního nahrávacího studia, než bitevního pole s umírajícími lidmi pod palbou laserů nelítostných robotů. Zvuk kytar je vygruntovaný do posledních detailů a ořezán o veškeré „nežádoucí“ šumy a průvodní ruchy. Hra na bicí soupravu je neuvěřitelně přesná a rychlá, údery jsou srovnané jak žáčci na přechodu. A zpěv je neměnný a intenzivní, až mě z toho bolí hlava. Vokalista Steffan by měl častěji zkoušet i jiné možnosti svého hrdla a obohatit tak svůj dosud monotónní (a ubíjející) projev.

Jak už jsem napsal výše, nahrávka se stylově pohybuje na thrash/death/blackovém území, do jehož končin přináší velmi málo osvěžujících prvků. Zmíněná hi-tech produkce by se dala považovat za jeden z nich, ale v dnešní době už nejde o novum, mnoho kapel se naopak vrací ke „špinavým“ kořenům. Klávesové aranže v symfonickém stylu mají rovněž své průkopníky v hluboké metalové historii. Některé momenty na albu mě navzdory syntetickému vyznění docela baví, např. melodické vyhrávky v druhé „Bbq Epilogue“, inspirované novější tvorbou norských Dimmu Borgir. Ti se na mě v průběhu nahrávky pošklebují celkem často. V promo-materiálech uvedená minulost členů v kapelách Keep of Kalessin či Belphegor má v muzice AP také své stopy. Vzory thrash metalových prvků bych pak mohl hledat například u krajanů Susperia. Tím však odkazy na zavedenější jména nekončí, v pomalé „Sacrament“ je pro změnu dost cítit družina Erika Danielssona. Že by mně to ale vadilo, to říct nemůžu. Hudební výraz kapely je tvořen inspiračními zdroji, které si vzájemně neodporují, takže se to dá zvládnout. V tomto případě čert vem originalitu.

Z dalších výraznějších momentů můžu jmenovat refrén „As Dragons Roam the Sky“, již zmíněnou „Sacrament“ a závěrečný tandem složený z epické titulní skladby a poslední klidně plynoucí instrumentálky „Death“. Uvedené příklady nevyčnívají významně. Jestli mám říct, že je album kompaktní, tak především tím, že se úroveň materiálu drží ve stejné rovině – v rovině lehce nadprůměrného thrash/death/blackového produktu. Víc ani ň.