Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Relativně nový projekt, brněnské The Book, není potřeba sáhodlouze představovat. Za krátký čas se o nové skupince lidí ze všech možných i nemožných kapel jako Depths Above, Averze a ex- Tears of Styrbjørn, Inferno nebo Žrec (atd.) mluví docela dost. Při výčtu kapel a projektů, ve kterých kluci účinkují/ovali, by jeden očekával black, pagan/folk nebo jejich mísení. Trojice – Torham, Sarapis s Dragulem přizvali do týmu mně dříve neznámého pěvce slyšícího na jméno Forneus, a vytasili se epickým heavy metalem. Každý v jejich muzice slyší něco jiného. Přítomny jsou jak blackové ostny, tak pohanství. Nejvýraznějším prvkem je ale klasický hard'n'heavy s klenutým vokálem. To pitvání jsem si dovolil zejména proto, že různě po internetu slyším přirovnávání Forgotten Art of Old k Root, Cales nebo dokonce k Moonspell. Přemýšlím proč. Láska The Book ke starému hejvíku, hard rocku, potažmo k prastarému doomu (v kytarových vyhrávkách) je doslova hmatatelná. Což je sound naprosto odlišný směřování a podstatě zmíněných ikon.

Dlouhohrající prvotina Forgotten Art of Old navazuje na loňské EP Sculptures of the Gods, jehož obě skladby nalezneme i na debutu. Ovšem se zajímavějším zvukem. Díky tomu lépe zní, působí daleko pompézněji a vyniknou detaily, díky kterým je jejich poslech daleko působivější. Přitom jsou takřka stejné. Album zdobí atmosférický obal s logem od frontmana Depths Above. Nálada motivu se zahalenými postavami u jakéhosi portálu nebo oltáře mi evokuje fantasy filmy s heroickými a svalnatými hrdiny osmdesátých let. Myšleno v dobrém fanouškem těchto dávných pecek.

Album otevírá jedna z nejvýraznějších skladeb Serpent Baron. Byl dobrý nápad umístit ji na začátek. Představí se v ní většina odstínů nahrávky. Tím nechci říct, že po ní už nepřijde žádné překvápko. Například Sculptures of the Gods je solidní nářez a dravá předělávka Man of Iron se The Book opravdu povedla. Kapela se akustické perličce podívala na zoubek vskutku svébytně. Zachovali původní atmosféru, dodali ostré lokty, razanci a výsledek by možná překvapil i samotného Quorthona. Baví mě závěr Sacrificer. Přidám se do zástupu přirovnávačů. Já tam v kytarách slyším přes všechny ty Sabathy, Manowary nebo Candlemassy také staré Paradise Lost. Jen chvilku, ale slyším. Kluci, nezlobte se. Hehe. V sólových kytarách cítím i odkazy ke starým Rotting Christ, což je úplně vedle, ale kdesi ve vnitřní podstatě kytarového melancholického trýznění jsou Brňáci blízko řecké temné bolesti. Za pozornost stojí i mystická Ancient Steel, ve které se vystřídají šamanské vokály, growl, dark, death i heavy metal. Dobrá práce! A závěr patřící Master of the Dawn zaslouží potlesk. Opět parádní kytarový rozjezd naladí posluchače, aby se vzápětí rozpohyboval v mosh pitu. Skladba umí svižně uhánět, nořit se do melancholického oparu i rozloučit se s posluchačem tak, aby měl chuť si desku pustit znovu. I Forneus zde zpívá moc pěkně. Tady se mi líbí.

Sympatická je délka desky, díky níž zní příjemně svěže. Nestačí nudit. Přiznám se, že mám problém se zpěvem, který mi moc nesedí. Zpívá dobře. Ladí mu to a má slušný rozsah. Forneus se nebojí growlu, nejpřirozeněji mi zní v hlubších polohách. Tam umí vymyslet příjemně chytlavé linky. Většinu času zpívá pro mě fádním způsobem s pokusy o vibrato. Bez šťávy a osobité barvy, díky čemuž by se vyloupl z masy průměrných vyzpívaných, leč nepřínosných pěvců. Nerad bych jej hodnotil nic neříkajícím – na tuzemské poměry dobrý. Je pravdou, že mnoho kvalitních pěvců oplývajících silnými hlasy v naší malé zemi není. Takže asi dobrý. Dickinson to není, no. Haha. Dojem z desky nese nejvýrazněji na svých bedrech Torhamova kytara. Ta je neskutečně parádní. A za Torhamem hned v závěsu exceluje rytmická sekce Sarapis s Dragulem.

Kdo čekal míň, čekal marně. Kluci staré džísky nikdy neschovali, jsou upřímní. Žádná faleš a touha vézt se na nějaké módní retro vlně. Řemeslo umí podat zručností starých veteránů, kterými i přes svoje mládí samozřejmě nějaký pátek jsou. Doneslo se mi, že pilně pracují na nových skladbách, nezbývá tedy, než se těšit na výsledek jejich snažení…