Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antestor - Omen

AntestorOmen

Victimer22.7.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Zlé ortodoxní black metalisty ANTESTOR zajímat nebudou už jenom proto, že Džízas nevisí pupkem dolů, ty normální však určitě ano a posluchač z venku by se taky nemusel stydět dojít na košt. Dostane ostrou a chytlavou nahrávku na úrovni.

ANTESTOR jsou další z kapel, která má už něco za sebou. Od dob, kdy je proklínala black metalová mafie v čele se vzornými sběrači sirek a hořlavin všeho druhu, pány Vargem a Faustem, už přeci jen uběhlo mnoho vody v norských potocích. Regulérní výhružky smrtí ovšem nepramenili v těchto potocích, ale v náklonosti ANTESTOR ke křesťanství a prosvětlení duše všeobecně, což zmínění samozřejmě nemohli vydýchat. Taková troufalost, být norským blackmetalistou a ještě k tomu preferovat ranní mše před temnotou sklepních pijatyk, kde se zrovna plánovalo, kterak zatočit se všemi, kdo se chovají mimo mantinely. Ale dost vzpomínek, samotného mě to dvakrát nebaví...

 

Hudební pouť kapely by se dala rozdělit do tří etap, ze kterých se dají vyselektovat jak rozdílné metalové styly, tak poměrně chudá úroda alb. Poslední etapou budiž nový start kapely, který spadá do roku 2010 a "Omen" je první nahrávkou, kterou se pánům od té doby povedlo dát dohromady. Za povedeným obalem se rozpíná neméně podařená black metalová hudba, které není lhostejná ani atmosféra, ani jistá míra progrese, natož folklórní připomínka rodné domoviny. Ono celkové hodnocení posledního alba ANTESTOR nemůže být o nějakém nuceném černočerném uhelném panství, neboť tahle kapela umí vystrčit své drápy hodně do šířky a ráda zavítá i mimo ostře tmavé kontury domácího dvorku.

 

Rozpínavost. Lepší slovo nemohu nalézt. Přesně tak na mne "Omen" působí. A pak samozřejmě neortodoxní pojetí, to k ANTESTOR patří tak nějak od počátků, hledím-li k jejich vědomému přesvědčení. Ani hudebně nejsou pravým včelím úlem se studeným norským lesem za zadkem, kdy je pro prosté zahřátí se třeba bodat a bodat. Kdepak, jen o atacích malých létajících dělnic album "Omen" rozhodně není, jasně patrné jsou tu vlivy jak thrash metalové, tak ty z kolébky paní smrtky, která občas pročísne kosou mlhu a na chvíli ozvučí zelenou louku chrastivým krokem. Každopádně předsudky nechme spát a spíš se ladně véďme píšťalou, která umí svým zvukem zle prohnat, ale i pohladit po ztrápené duši. Což jen koresponduje s tím, že se kompozičně nacházíme v horních patrech daného žánru, neboť jsme ušetřeni jednolité produkce a jsou nám dopřány neustálé změny nálad. Ty přechody v jednotlivých skladbách mají nádech libového masa, kde nestačí jen přivonět, ale rovnou je spořádat na posezení.

 

Na druhou stranu... posezení... to slovo sem vlastně vůbec nepatří. U stolu se příliš času nenasedíme, pravým protipólem je totiž agresivita ANTESTOR, kterou zkrátka a dobře drtí a v pánevní oblasti tak nevzniká pocit nutného odpočinku a ulevení kloubům. Postupem skladeb a neustálým omíláním sice ta pravá jiskra poletující v prostoru a vytvářející svou září obdiv ostatních, začne zhasínat, ale na trápení a skladatelskou bolest nedojde. Kdy jsem naposledy u podobně laděné kapely viděl podobně laděné zapálení a tah na branku, jen marně přemýšlím a mnoho mne nenapadá. Vím však jedno, "Omen" se stává klasikou splňující přísné parametry extrémní porce muziky. Ano, tak.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky