Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Můj vztah ke Golgotha je roven tichu po pěšině či nulové viditelnosti v listopadové mlze. Kdysi jsem o nich zaslechl, o první návratové album New Life jsem i nějakým způsobem zavadil, ale pak to fungovalo na bázi klasického "sejde z očí, sejde z mysli". Ono je to těžké, když kapela prakticky nefunguje. Tvůrčí život Golgotha by se dal rozdělit na tři části. Před prvním skonem, reinkarnace číslo jedna a reinkarnace číslo dvě. První část spadá do dávné minulosti alb Melancholy a Elemental Changes, pak přišla delší pauza a oživení v podobě desky New Life (2005). A pak další pád do otevřeného hrobu. Uplynulo neskutečných čtrnáct let a kapela je znovu zpět. S novinkou Erasing The Past.

Dle názvu jako by na všechny nástrahy v podobě letmých vsávání a ulehání sama nejradši zapomněla. Tihle protřelí pardálové však přišli s materiálem, v jehož přítomnosti se jakákoliv návaznost na časy minulé bude mazat jen velmi složitě. Erasing The Past je album jako vystřižené z dílny gothic-doomových kapel první poloviny devadesátek. Pěkně ve stylu tehdejších Paradise Lost (ty mi Golgotha připomínají nejvíce), Tiamat nebo Cemetary. Další tehdejší soukmenovce lze dosadit velmi záhy. Co třeba Orphanage, Saturnus nebo Celestial Season, stará Katatonia a rychlejší kousky od My Dying Bride? Asi na každém z těchto jmen bude něco pravdy. Přijměte proto pozvání k návratu do doby, kdy všechny tyhle kapely nahrávaly svá nejlepší alba a kdy jejich příspěvky metalové obci až nebezpečně kulminovaly.

Byla to silná a specifická doba. A právě díky tomu nezní novinka Golgotha nijak zpátečnicky. Kapela jednoduše nahrála desku ve stylu, u kterého se cítí pevná v kramflecích a výrazově nejlépe. Žádná zdobení, dárky za dveřmi či další nemilá překvapení. Jen poctivý gothic-doomový duch s jemnou příměsi death metalu. Zahráno pěkně od podlahy i v zavěšení ve vzduchu, kdy s pohledem upřeným do tajemného prostoru katedrály nabírá atmosféra na intenzitě. Neskutečně to šlape!

Už první poslech se rovnal dokonalé facce, kdy bylo potřeba zapátrat v paměti, kdy jsem naposledy slyšel tak dobře zahraný doomík s emocemi made in 90s. Ta oddanost ke stylu je přímo ukázková. Po muzikantské stránce je smysl pro hezky vystavěnou kompozici hezky vyvinutý, všechna ta návaznost, cit pro melodie a gradaci je na výši. Vokálně je mistr Amon López vybaven také báječně. Od chorobného murmuru, přes různé polohy čistého hlasu. Někdy až s pocitem mrazení v zádech, kdy se poblíž prochází Fernando Ribeiro nebo dokonce Peter Steele. A samozřejmě i Nick Holmes. Celý ten comeback Golgotha je takový správně vyvážený mix, který však nic nekopíruje, hloupě neopakuje ani nevykrádá. Od toho všeho jsme na míle daleko.

Emoce, hra s pocity, plus poctivé doomové řemeslo. Atmosféra, polodrsné drhnutí, melancholie i stavy zatracení. Je opravdu hodně složité mazat minulost, když jí je na novince Golgotha tolik k mání. Duše stárnoucího doomaře, který ty časy zažil a prakticky formovaly jeho vkus, musí být nadšena. U Erasing The Past se vracím tam, kde jsem začínal, ale necítím se přitom trapně ani lacině. Golgotha dali při svém druhém obnovení činnosti světu hodně kvalitní desku. Velmi dobře čtivého průvodce minulostí pěkně z pohledu dneška. Poctivý a intenzivní zážitek pro všechny náladové hledače vzpomínek. Tak... a teď jen vydržet a při první příležitosti to zase nezabalit, prosím.