Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Antimatter - Fear of a Unique Identity

AntimatterFear of a Unique Identity

Jirka D.11.3.2013
Zdroj: černá 12" gramodeska (# PRO 127LP)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Antimatter jako nikdy v historii působí dojmem regulérní rockové kapely, k níž můžeme skládat přívlastky typu atmosférická nebo melancho-lická. A podobná na Anathemu. Hmm.

Moje záliba v Antimatter má svůj původ logicky u Anathemy a možná i právě proto jsem tenhle projekt přestal po odchodu Duncana Pattersona sledovat bedlivěji. V rozhovoru pro íránský web TiKWiD se Mick Moss zpětně a poměrně diplomaticky vyjádřil v tom smyslu, že on i Duncan potřebují mít 100% kontrolu nad svou prací a to, jízlivě řečeno, ve dvojici nejde. Patterson odešel v roce 2005 po vydání „Planetary confinement“ a i když Moss dva roky na to vydává „Leaving eden“ (2007), na aktuální album potřeboval pět let.

 

„Fear of a unique identity“ vychází opětovně pod Prophecy productions v Německu a obsahově potvrzuje trend předchozího alba ve větším důrazu na rockovost na úkor ambientních a lehce experimentálních poloh. Antimatter jako nikdy v historii působí dojmem regulérní rockové kapely, k níž můžeme skládat přívlastky typu atmosférická nebo melancholická, bohužel ale ztrácí těžce specifikovatelné kouzlo dialogu Patterson & Moss.

 

Vedle Mosse se v line-upu objevují další tři hosté, z nichž známější českému fanouškovi by mohla být namalovaná lotyšská gothic krasavice Vic Anselmo. Běžná rocková sestava nástrojů je doplněna o housle, jejichž úloha není vůbec malá, a v nemalém množství se objevují i synťáky a klávesové nástroje. V uvedeném íránském rozhovoru (mimochodem podle tazatele patří Antimatter mezi 10 nejoblíbenějších iránských kapel dle žebříčku Last.fm) Moss rozkrývá aktuální desku a hovoří o ní jako o „koncepční nahrávce, která zkoumá mimiku ve společnosti, která by měla raději splynout s masami, než aby se, ze strachu že bude vybrána, stala jedinečnou entitou. To se stává problémem, když masy samotné jsou ve skutečnosti na špatné cestě spirituality a ideologie.“ Uf, umělci.

 

Album jsem začal poslouchat hned při jeho vydání a do dnešního dne se jeho osud podobá horské dráze – téměř bezbřehé nadšení v úvodu bylo vystřídáno lehkou skepsí z toho, že podobných rockovek je všude spousta a že podílnictví Pattersona postrádám víc, než bych si byl ochoten připustit, abych pak opětovně došel k tomu, že tahle deska svoje kvality a sílu má. Jen je třeba hledat jinak, oprostit se od minulosti představované třemi prvními alby a hledět na Antimatter současnou perspektivou, i když přes růžové brýle s logem Anathema. Inspirace touto veličinou rocku mi v mnoha místech alba přijde výrazná a ojediněle hodně okatá. Skvěle vystavěná atmosféra skladeb, která vedle sebe pojí kontrasty vyklidněných pasáží Mossova zpěvu s minimem instrumentace a intenzivních výletů do dálav, mě lechtá pod nosem pírkem „Alternative 4“ či „Natural Disaster“, ale na kýchanec to není.

 

Kromě silně atmosférické aury je deska tažena podmanivým Mossovým zpěvem, jehož příjemná sametová barva podpořená vytažením v mixu působí konejšivě i mrazivě zároveň. Naproti tomu hostující Vic Anselmo zastává úlohu doprovodné zpěvačky a její party se mnohdy omezují jen na druhý hlas, či na prosté ách a óch, ale jako další rozměr k mužskému zpěvu funguje slušně. Skladby samotné jsou složeny poměrně tradičně a na poli rockové muziky nepřináší zhola nic nového. Přiznávám velmi slušný standard, podmanivou atmosféru a jdu od válu. Zvukově je z desky cítit touha srovnat vše do jedné lajny, ale naštěstí nebyla tato snaha vedena fanatickou hlavou a tak se deska (po mírném stažení basů na korekcích)  poslouchá celkem slušně.

 

Poslední poznámkou bych zamířil k edici gramofonové desky, ale přijde mi to skoro jako zbytečná námaha. Kdo zná práci Prophecy production, ví, že jejich edice jsou sázkou na jistotu a splést se nelze. Takže stručně – deska je skvělá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek / 11.3.13 13:28odpovědět

Desku hodnotím stále silně nadprůměrně, příklon bandy k rockovějším polohám je zajímavý a svým způsobem očekávaný. Nesouhlasím s tím, že podobných rockovek je všude spousta - rozhodně není. Podíl Pettersona nijak výrazně nepostrádám, Antimatter má stále výrazný rukopis a nějaký hudební dialog mezi dvěma osobnostmi - nepostrádám jej. Přijde mi, že se extrémně smutná hudba Antimatter postupně vyvinula do příjemných rockových kompozic a že to všemu příjemně prospělo. Jasně, Anathema je zjevnou inspirací ale třeba je to jen podobným smyslem pro stejné hudební vyjádření. A vůbec, přiblížit se Anathemě tak, že lze srovnávat... už to je na pováženou. Shrnuto a podtženo, jsem s novou deskou opět nadmíru spokojen a dokonce jí (spolu s tou minulou) dávám výrazně přednost před prvními deskami.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky