Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Death metal v Holandsku vždycky uměli dělat parádní. Apophys není výjimkou. Řekl bych, že právě díky takovým je krásné vidět, že věhlas nizozemského death metalu nekončí s vyhasínajícími veterány, ale i další generace nese praporec prvotřídního deathu hrdě nad hlavou. Obdivoval jsem už velice zdařilý debut Prime Incursion (2015) a doufal, že nezůstane u jednoho alba. Tři roky utekly jak nic a máme zde nahrávku druhou, která je ještě lepší než ta předchozí. Kapela svůj divoký death neopustila, na technice neslevila, ale přidala na ohnivé vášni, na hitovém potenciálu i větší stylové rozmáchlosti.

Apophys nestojí pouze na jméně bubenického mistra Plichta, jehož výčet kapel, ve kterých hrál / hraje / bude hrát, je vskutku bohatý. Ostatní členové kapely nijak nezaostávají za umem svého rytmistra. Svůj technický mazec prošpikovali příjemnou atmosférou, nevtíravými melodiemi a mocným douškem surové vášně. Když se dívám na kapelní fotky nebo koncertní záznam, vidím ďábelský škleb a ohromnou radost z povedené práce. Zejména pak ve tváři frontmana Kevina Quilligana je znát upřímné nadšení a čertovský škleb, který vytvoříte nejen po pozření kyselého zelí, ale také pokud vám nechybí ironie, sarkasmus a láska k extrémní muzice.

Devoratis tvoří sci-fi příběh, ve kterém se spojí nepřátelé proti společnému nepříteli v podobě jakési neznámé rasy s konzulem v čele. Příběh je komplikovaný, přesně jak variabilní je hudba. Že posloucháte prvotřídní death, poznáte na první poslech. Na druhý vylezou na povrch technické parádičky, na třetí ohromující atmosféra a tak dál. Miluju Kevinův skvělý growl, který je dobře hluboký, ale nespokojí se bubláním, chrochtáním nebo tak něco. Hubu má otevřenou dokořán a řve jak tur!

Zvuk nahrávky je těžkotonážní, ale dostatečně vzdušný. Je slyšet každý detail i přes masivní tlak, kterým kapela dosahuje intenzivního dopadu na posluchačovy smysly. Jak už je zvykem u desek technických kapel, své místo na slunci mají legrácky, které by méně zručným zlomily vaz. Žádné hmatníkové onanie ale na Devoratis nehledejte. Pánové svou šikovností zakomponovali všechny finesy a melodie do přímočarého nářezu s někdy až neklidnou aurou. Poslech novinky je pak chutným zážitkem, až je škoda, když něco málo po půl hodině deska končí. Myslím, že nám v Apophys roste budoucí ikona žánru. Devoratis mi přirostla k srdci a budu se k ní moc rád vracet.